Chtít tě ctít

5.

Mířilo naproti nám auto. Kdyby Petr nezasáhl, srazili bychom se. Díkybohu se jen otočili o 360˚ a s menším smykem jsme pokračovali v cestě.
Ohromením a strachem nemohla zavřít pusu a jen jsem zajela na kraj silnice.
Křečovitě jsem svírala volant. Nemohla jsem se na Petra podívat. Ohrozila jsem naše životy, život jeho.
Opatrně jsem vystoupila z auta, opřela jsem se rukama o střechu a předklonila hlavu. Pořád jsem zrychleně dýchala. Cítila jsem kolem sebe tolik emocí a ani jedna z nich nebyla pozitivní.
Ucítila jsem dotek na svém rameni. Petrův.
„Jsi v pohodě?" zeptal se Petr klidným hlasem.
Všimla jsem si mokrých slz na svých tvářích. „Ty na mě nebudeš křičet? Nebudeš mě chtít žalovat nebo co já vím?" odpověděla jsem otřeseným hlasem.
„Jde vidět, že mě doopravdy neznáš," pousmál se. Byl tak klidný, až mi to přišlo zvláštní.
„Je mi to tak moc líto," zlomil se mi hlas. „Mohli jsme být mrtví."
„Pššt," řekl Petr a přitáhl si mě do objetí.
Nečekala jsem to, ale najednou jsem se cítila v bezpečí. Jako by se před chvílí nic nestalo. Pomohlo mi to.
„Už je to v pohodě, ano?" konejšil mě a pak se odtáhl.
„Všechno je to moje vina," přiznala jsem mezi vzlyky. „Měla jsem tě poslechnout."
„Měla," naklonil hlavu. „Ale každý přece dělá chyby," usmál se.
„Asi máš pravdu," otřela jsem si slzy.
„Mám řídit?" zeptal se Petr, jako by mi četl myšlenky.
„Prosím," zhluboka jsem vydechla. Petr se zasmál. Opravdu mě překvapilo, jak může být tak klidný.
„Mám pocit, že bys mě měla líp poznat," řekl Petr, když jsme už chvilku jeli a já pořád upřeně sledovala silnici.
„Cože?" podivila jsem se.
„Zahrajeme si hru na otázky, tu určitě znáš. Abychom se líp poznali, co ty na to?" usmál se.
„To zní fajn," souhlasila jsem.
„Tak já začnu. Jaká je tvá oblíbená barva?" zeptal se.
Zasmála jsem se. „Vážně? Tímhle mě poznáš?"
„Hele, zajímá mě to," ušklíbl se.
„Šedá," překulila jsem oči. „Teď já, kolik ti je?"
Petr se zasmál. „Dvacet pět. Tobě?"
„Dvacet dva," odpověděla jsem.
Hráli jsme ještě nějakou dobu, než jsme dorazili ke mně a byla to docela zábava.
„Máš to tu moc pěkné," pochválil Petr, když jsem ho vedla k domu.
„Děkuji," usmála jsem se, ale pak mi úsměv hned zmizel a zarazila jsem se.
Panebože. Vždyť já ho sem vlastně donutila jít.
Katrino, co jsi to zas provedla?
Položila jsem své dlaně na hlavu a zastavila jsem se.
„Petře, moc se omlouvám," řekla jsem se zavřenými víčky. Petr hned zareagoval.
„Jestli jde o tu nehodu, tak to vůbec nevadí. Stalo se a my jsme v pořádku. Už to hoď za hlavu."
„Donutila jsem tě sem jít. V podstatě jsem tě unesla. A to jsem úplně cizí. Musíš mít hodně práce a kvůli mně teď i další problémy navíc. Nevím, co to dělám. Jsem úplně šílená. Ani nechci vědět, co si o mně myslíš. Radši tě zavezu zpátky domů," sklopila jsem hlavu.
„Kat, co vyvádíš? Ani nevíš, jak moc jsem rád, že jsem vypadl od všech těch starostí, byť zvláštní cestou. Přiznávám, je to dost šílený, ale je to super. Jednou za čas si na nějakou šílenost čas najít musím. A alespoň mně vůbec nevadí, že jsme cizí. Rád poznávám nový lidi a ty mi přijdeš jako fajn holka a myslím, že se ještě poznáme, ne?" Petr se na mě povzbudivě usmál.
Trochu se mi ulevilo a usmála jsem se taky. Ale pořád jsem měla menší pochyby.