Vánoce, Svátky klidu

Bateriový provoz

"Jak jako myslíš, že nemáš svítilnu?" zvýšil hlas muž a obšlehl hlouček přátel zkoumavým pohledem, načež se jím zastavil na mladé ženě s naštvaným výrazem v očích. Jak jí mohl něco takového vyčítat.
"Nemám v ní baterky, jinak bych ji měla," rozčilovala se uprostřed kmenové vesnice ve střední Africe. Byla noc, jasné nebe, ticho a jen skupinka pěti mladých lidí, tří mužů a dvou žen, se plahočila mezi chýšemi z hlíny a sena, jen aby se dostali do té své. Většina z nich značně posílena alkoholem. "Proč ji nemáte vy?"
"Protože všichni spoléháme na tebe," odpověděl vousáč. Několikrát zaklela, naposledy prohledala hluboké kapsy svých kalhoty a zavrtěla hlavou.
"No tak máš tu baterku?" dotázal se další člen cestovatelů, Jimmy, a svým zastřeným zrakem zpražil dotazovanou.
"Ježiši, nemám," zasyčela rozčíleně a máchla rukama kolem sebe. "Buďte zticha, všechny vzbudíte," napomenula partu jediná střízlivá.
"Grace, no tak... Kde bydlíme?" rozmyslel si své počáteční přemlouvání k nějaké srandě vousatý Josh a zmateně se rozhlédl kolem sebe, díky čemuž si od ostatních sklidil pobavený smích. Však jen Grace mlčela a pokoušela se v té tmě vyznat.
"Hej, hej, Lily, tohle je naše poslední noc!" vzpamatoval se další muž a postrčil loktem blondýnku vedle sebe.
"To je, milý Georgi, vskutku bystrý poznatek," zahihňala se a nechala se krátce políbit.
"Lidi, pojďte, chce se mi spát," ozval se Josh.
"Šli bychom, kdyby Grace vzala baterku. Takhle vidím velký prd a jediné světlo v okolí je to ohniště uprostřed." Podivila se, že Jimmy byl vůbec schopen poskládat dohromady větu. George a Lilly propadali svému milostnému vztahu, Josh usínal vestoje, Jimmy se jakžtakž pokoušel zorientovat a Grace ztrácela naději na brzký příchod k nepohodlné posteli. Přesto byla vděčná lidem ve vesnici. Sami nic nemají, a jak pěkně se o ně dokázali týden postarat. Hráli si s dětmi, učili se s nimi, povídali si s dospělými lámanou francouzštinou či svahilštinou. Ta však šla mimo Gracin um.
"Dobře, zmlkněte a jdeme," rozhodla a rázným krokem vyšla do tmy, následovaná svými přiopilými přáteli. Nikdy by ji nenapadlo, že by 30. listopadu prosila vše možné, aby již byla doma. Musela se však usmát nad těmi motajícími se individui, jež tak s oblibou nazývala přáteli a kolegy. Na jednu stranu byla jejich situace vtipná. Pojďme oslavit náš odjezd, navrhl George, jenž ještě netušil, že se jim situace zvrtne z rukou, když se k nim připojí několik místních a nalijí do nich pár lahví jejich vlastního pití. Jediná Grace se statečně ubránila a přežila celé sezení relativně nepoznamenaná.
"Hej, Grace?" šeptla jejím směrem Lilly zavěšená do paží George a Jimmyho. Otočila k ní tvář, a když zjistila, že ji stejně skoro nevidí, obrátila se zpět.
"Copak?"
"Plánuješ něco na svátky?" zeptala se. Ačkoliv Grace přemítala nad tím, jak se k této otázce její kamarádka dostala, odpověděla: "Zapomnělas na naší každoroční rodinou sešlost u rodičů?"
"Aha, jasně. Promiň, trochu nepřemýšlím," zahihňala se blondýnka.
"Trochu," šeptla pro sebe a usmála se.
Zázrakem se dostali do své chýše ještě před rozedněním, ustlali si v postelích zalezlí ve spacácích a s přáním dobré poslední noci pod africkým nebem usnuli.

Následující večer, 1. prosince, již vystupovala z letadla v Seattlu, unavená, nevyspaná a oproti ostatním opálená. S myšlenkou, že si svého bronzu příliš neužije, jelikož rychle zbledne hlavně díky svému rodnému Washingtonu, který s hlavním městem USA nemá nic společného, jak se domnívá většina lidí, která se hned ptá, zdali Grace již viděla pana prezidenta. I přes veškerý smutek ze ztráty opálení byla ráda, že je doma. Washington, bujaré zelené lesy, déšť, medvědi, rodina a domov.
"Grace!" slyšela známý hlas, který slýchávala, co pamatuje. Své rty roztáhla do širokého úsměvu a s kufrem se rozběhla vstříc svému otci. Ten s otevřenou náručí čekal, až mu padne kolem krku jeho zcestovalá dcera.
"Tati!" zvolala radostně a skočila na něj, jako to dělávala v dětství.
"Grace, zlatíčko. Jsi pořád stejná, a přitom nám rosteš před očima," vydechl do jejích hustých hnědých vlasů.
"Nerostu a vypadám pořád stejně," zasmála se a zavrtěla hlavou. "Jsem pořád stejná."
"Ne, nejsi. Nevídáme tě tak často, vidím ty rozdíly," vyvrátil její dohady a pomohl Grace s kufry.
"Díky, tati," pousmála se a upravila si nemalý batoh na zádech.
"Mám ti vyprala oblečení. Víš, jak alergická je, když ho vytáhneš ze skříně po půl roce a ta zatuchlina je cítit v celém domě," zasmál se a pootočil tvář k ní. Grace si vzpomněla na pedantství její maminky a usmála se nad vzpomínkou, jak kdysi vše žehlila, dokonce I ponožky. Alespoň to ji po odchodu tří sourozenců přešlo. Přestože již byla dospělá pár let a bydlela jinde, dala na svou matku a nechala si alespoň část šatníku u nich a ten každoročně upravovala a doplňovala vánočními nákupy.
"Celý měsíc," vydechla, když se posadila v autě a jen se zamyslela na nadcházejícími starostmi, pečením a utrpením v obležení příbuzenstva a blízkých přátel.
"Říkalas něco?" zeptal se Gracin otec, když zabouchl za sebou dveře černého mercedesu.
"Nene," zavrtěla hlavou s úsměvem.

Rezidence rodiny Davisových leží na kraji městečka Issaquah, nedaleko Seattlu, čítající 33 500 obyvatel. Grace spokojeně vyhlížela z okna, nebe bylo jasné, a tak nebylo divu, že mrzne až praští.
"A Nora dorazí kdy?" zeptala se po chvíli na příjezd své sestry. Spolu s rodinou přijede z Anglie.
"Pozítří. A Finn dorazí den na to."
"Finn dorazí?" podivila se naoko Grace a vykulila oči, přičemž zadusila smích. Její bratr byl zodpovědný, ne že ne, ale občas se mu věci vymkly kontrole a občas se zapomněl a dorazil na společnou rodinnou oslavu poněkud později spolu se svou ženou a dcerkou. Gracino poslední narození ze všech tří sourozenců zapříčinilo, že právě ona vždy musela dorazit první a pomáhat rodičům s přípravami. Ale ostatně jí bylo jedno, jestli se bude přemáhat od den či tři déle něž ostatní. Ona se aspoň nemusela starat o děti.
"Představ si, holčičko," oslovil ji otec, oči neodtrhávaje od cesty namrzlé a připomínající zrcadlo, "Včera nám vyhodili proud. Nejel celý den a v noci se teprve rozsvítilo."
"Tak to jste měli s mamkou romantiku při svíčkách, ne?" zasmála se a sama si vzpomněla, jak v noci podnikala s přáteli cestu po tmě.
"Romantiku? Maminka vyšilovala a hned vytáhla všechny možné svítilny. Bylo to u nás jako ve Vegas. Samá baterka, lampička na bateriový pohon. Doufám, že je ti jasné, že se mamka nyní doma stresuje a chystá večeři?"
"Večeři? Je necelá hodina před půlnocí, tati," poznamenala, ale věděla, že její matka je schopna všeho. Jen pokrčil rameny a zasněně se usmál.
"Budeme mít pěkné svátky," věštil pan Davis.