Anorektička [Opravuje se]

[21]

,,Ale, ale, koho nám to čerti nesou," pronesl slizkým hlasem, který nebyl příjemnou hudbou pro mé uši. Svůj pohled jsem sklopila k zemi, abych nemusela čelit jeho zjizvené tváři. V rychlosti jsem se snažila vymyslet únikový plán. Nejlepší, co mě v tuto chvíli napadlo bylo, otočit se a prchat. Jo, to se nezdá být tak složité. Úzkost mě doslova užírala, jako kyselina. Můj plán se zdál být tak jednoduchý a bezpečný. Možná bych mohla přestat koukat  tolik na filmy, kde se tohle děje každou chvíli, ale není nic jednoduššího, než to vyzkoušet. Poté teprve mohu věřit tomu, že je to ta nejlepší možná volba. 

Cítila jsem jeho pohled na své tváři a neuniklo mi ani to, že se pomalým krokem začal přibližovat k mé osobě. Pomoc, ještě nejsem připravené na útěk! Jo, tak to ho momentálně vůbec nezajímalo, protože byl čím dál blíž. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Bez zbytečného otálení jsem se otočila na patě a rozeběhla se na druhou stranu, abych byla co nejdál od něj. Adrenalin koloval mým tělem. Mé tělo rozhodně nebylo připravené na takovou fyzickou zátěž, kterou jsem právě vykonávala. 

,,Tak ty mi budeš utíkat!" Slyšela jsem za svými zády jeho hlas, který byl dosti chraplavý. Každý kuřák z mého okolí měl chraplavý hlas, takže mě to vůbec nepřekvapovalo. Popravdě jsem si myslela, že se nebude namáhat za mnou běžet, ale při dupotu jeho bot, jsem tuto úvahu mohla hned zavrhnout. ,,Ty děvko!" Vyšlo mu z úst. Jeho hlas a dupot chodidel se pořád víc a víc přibližoval. Nevím, jestli se můj běh zpomaloval nebo jeho zrychloval, ale jeho hlas byl až příliš blízko. 

Mému tělu pomalu docházel kyslík, ale já se nehodlala jen tak vzdát. Funěla jsem jako prase, které se rochní v bahně. Víte, co ale bylo nejhorší? Že jsem tuhle cestu neznala, protože jsem špatně zahnula a teď jsem zjistila, že je to slepá ulice, což značila kamenná zeď na konci uličky. Jsem mrtvá! Čím blíž jsem se blížila ke konci, tím více se má myšlenka potvrzovala. Snažila jsem se popadnout dech, který mi právě teď chyběl. Věděla jsem, že už nemá cenu se snažit. 

Zády jsem se opřela o chladnou kamennou zeď a hleděla na blížící se monstrum. Už teď jsem věděla, že jsem mrtvá. Uznávám, můj plán nebyl zrovna nejlepší. Možná by vyšel, kdyby ta pitomá Sarah blbě nezahnula. Pulz už přesahoval přes můj normál a celé tělo bylo pokryto husí kůží, který mi způsoboval jeho křivý úsměv. Sebevědomě si to mířil k mé postavě, která byla nalepená na zdi. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem se nebála. Ani nevíte jak moc jsem si přála být neviditelná nebo se umět teleportovat, bohužel ani jednu nadpřirozenou schopnost mé tělo neovládalo. 

,,Myslela jsi si, že mi utečeš?" Optal se chraplavým hlasem, který mým uším dost vadil. Zrak jsem upírala na své boty a zimou se třásla. V tuto chvíli byly boty to nejzajímavějším v celém okolí. Rozhodně jsem neměla v plánu svůj zrak upírat na jeho tvář. ,,To si se šeredně mýlila!" Prskl mi do obličeje, protože mezitím, co jsem zkoumala své boty, došel až ke mně. Musela jsem čelit naší blízkosti. Palcem mě chytil za bradu, čímž mě donutil hledět mu zpříma do očí. Byl tak blízko, že jsem cítila smrad z jeho úst na svém kulatém obličeji. Chtěla jsem otočit hlavu na stranu, abych se nemusela koukat do těch nenávistných očí, ale jeho pevný stisk mi v tom bránil. Srdce jsem cítila až v krku a snažila se popadnout dech, načež mi v tom jeho přítomnost moc nepomáhala. 

Svým obličejem se přibližoval k tomu mému a mně začínalo být nevolno. Škubala jsem sebou ve snaze se mu vytrhnout. Jeho hrubá dlaň se mrštně obmotala kolem mého krku. Mé nádechy byly nepravidelné. Jeho stisk byl pevný, ale pořád jsem měla přístup ke kyslíku. Svými rty se otřel o ty mé, načež se moje dlaň vymrštila k jeho obličeji, se kterým se následně setkala. Volnou rukou se pohladil po tváři, na které mu přistála facka a jeho oči se nenávistně vpíjely do mých. Nad svojí rukou jsem ztratila kontrolu. 

,,To jsi přehnala!" Vykřikl a svými zuby se mi přisál ke krku. Jeho jazyk mě nepříjemně dráždil, načež se mé tělo snažilo odporovat. Svými rty pokračoval přes bradu až k mým rtům, do kterých se mi zuby zakousl. Trhla jsem sebou bolestí, a ze rtů mi začala vytékat rudě červená tekutina. Sladkou chuť krve jsem pociťovala i na svých bílých zubech. 

Poté se odtáhl a chvíli jsme jen stáli, hleděli si do očí a mlčeli. Zavřela jsem oči, abych se nemusela koukat na jeho nechutný obličej, načež mi na tváři přistála silná facka. Kdyby mě nedržel, už bych ležela na chladné zemi. Z očí mi pomalu začaly vytékat slané slzy. Vrazil mi další facku, tentokrát na druhou tvář. Tváře mě bolestí štípaly. Proč mě rovnou nezabije? Určitě by to bylo lepší, než mě tu takhle psychicky, vlastně i fyzicky trápit. 

Jeho dlaně pevně svíraly mé tlusté ruce a já bezmocně stála přitlačená na zdi. Kopala jsem kolem sebe, ale jeho reakce byli příliš rychlé. Svými rty se přisál k těm mým a začal mě vášnivě líbat. Nespolupracovala jsem! To se mu zjevně nelíbilo, protože mi na obličeji přistála jeho pěst. To už jsem nevydržela a propukla v zoufalý pláč. Nebyl dobrý nápad chodit do posilovny. Z nosu se mi spustila studená krev, která putovala přes mé napuchlé rty až na bradu, ze které kapala na moje šedivé tričko.

,,Co jsem ti udělala?" Vypadlo ze mě bez toho, abych si svoje slova nejdříve promyslela. Každá věta, každé slovo, každé písmeno mě tolik bolelo. Možná jsem ani odpověď znát nechtěla, ale mé pocity na to měly jiný názor, než já samotná. Bála jsem se jeho slov, které vycházejí z jeho smradlavé huby a ničí mé sluchové ústrojí. Jeho obočí se mírně zachvělo a vjelo mu do uhlíkových vlasů, které rozhodně potřebovaly umýt. 

,,Nedala jsi mi, snažila jsi se mi utéct. To je málo?" Zavrčel mi do ucha a já si v hlavě přemítala všechna slova, která právě vyslovil. Sama jsem si na tuto otázku odpovědět nedokázala, ale rozhodně to bylo málo důvodů. Má bolest, kterou jsem právě prožívala si zasloužila více důvodů než jen ty, které mi právě zdělil. ,,Červenáš se, protože se stydíš, nebo je ti ze mě takové vedro?" Ušklíbl se, čímž mě vytrhl ze svých myšlenek, které se mnou cloumaly. 

,,No, musím uznat, že je kolem tebe docela vedro," přecedila jsem mezi zuby, bez rozmýšlení. Podle jeho výrazu to byl špatný nápad. Chytil mě kolem krku a zády mě přitlačil na zeď. Studené kameny mě nepříjemně chladily záda a během sekundy mé tričko bylo mokré, přičemž se mi nepříjemně lepilo na záda. Netušila jsem, že je ta zeď mokrá. Ale byla. 

,,Snažíš se mě urazit?" Zasmál se. Jeho hlasitý smích se rozezněl celou uličkou, načež mi vrazil pěstí do břicha. Poté mě pustil a já se zřítila k zemi. Držela jsem se za břicho, protože jeho rána byla dost silná. ,,Měj se tlusťoško," plivl mi do vlasů a poté odešel. Bolest projela celým mým tělem, čemuž nepomohly ani mé tukové zábrany, které jsem si celé roky budovala a teď se jich chtěla co nejdříve zbavit. V ničem mi nepomáhaly, pouze kazily můj život! 

Teď

Upíjím z láhve červenou tekutinu, která mi pomalu začíná oblbovat mozek. Okolí vidím rozmazaně, hlava se mi motá. Zima mě obklopila ze všech stran a já do sebe kopla poslední obsah, který v láhvi zbyl.

Čau čau! ♡ Myslela jsem si, že budu mít o prázdninách více času na psaní, ale moc ho nebylo. Ale i přesto se volná chvilka našla a máte tu novou kapitolu!!💕

Má přes 1 000 slov, abych Vám moji poměrně dlouhou dobu neaktivity vynahradila!💋❤

Čůz❤