Chtít tě ctít

1.

Prohlédla  jsem si svůj odraz v zrcadle. Znepokojovaly mě jen tmavé kruhy pod očima, musela jsem použít tunu malovátek, abych je zakryla - však bezvýznamně. Ale bylo mi to vlastně jedno, jsou prázdniny.
Při mém důkladném zkoumání sebe sama jsem si ani nevšimla, že se domem ozývá známá melodie od Coldplay - The Scientist.
Rychle jsem si doběhla pro svůj mobil a v posledních vteřinách zvedla přicházející hovor.
„Haló?" řekla jen.
„Na to tvé 'haló' začínám být dost silně alergická," ozval se hlas. Hned jsem ho poznala.
„Vždycky jsi tak milá, Sandy. Děje se něco?" překulila jsem oči, i když jsem věděla, že mě neuvidí.
„Jen kontroluju, jestli jsi nezapomněla na to kafe," zeptala se.
„Jak bych mohla. Ale opravdu musíme jít do kavárny, abys mi řekla to překvapení? Nemůžeš to prostě říct po telefonu?"
„Radši se k tomu nebudu vyjadřovat," odfrkla si.
Jak ji znám, řekla by, že by to nebylo ono a bla bla.
Tak jsem si jen nahlas odfrkla a tím ji trochu napodobila.
„Tak za deset minut tam," oznámila Sandy.
„Cože? Říkala jsi ve čtyři."
„A dívala ses na hodiny?"
Podívala jsem se na hodinky na zdi a vážně. Přitom bych přísahala, že před chvílí byla jedna hodina odpoledne...
„Hned jsem tam."

Když jsem vkročila do kavárny, okamžitě mě pohltil jistý pocit klidu. Nevěděla jsem, jestli to bylo tou omamnou vůní kávy nebo příjemnými i znechucenými tvářemi.
Sandy už seděla u stolku, ke kterému jsem se vydala, cosi ťukala do mobilu. Vypadala docela natěšeně, což mě celkem znepokojilo.
„Katrino. Máš nějaký rozumný důvod, proč jsi mě nechala půl hodiny čekat?" spustila místo pozdravu, když mě zahlédla.
Rychle změnila náladu.
„Taky tě moc ráda vidím, Sandro, žádný rozumný důvod nemám," odpověděla jsem. Ani jsem nemusela hádat, co přijde teď.
„Četla sis nebo malovala nebo dělala něco dalšího děsně nudnýho?"
Radši jsem sklopila pohled. Najednou mi boty přišly ohromně zajímavé. Protože tyhle přednášky o svém nudném životě jsem po milionté slyšet nechtěla.
„Kdy už konečně začneš žít?" povzdechla si Sandy.
„Nepřipadám ti dost živá?" rýpla jsem si.
„Fajn. Kvůli toho jsem nepřišla," odfrkla si. „Nedělej si plány na víkend, protože -"
„Nezapomeň, že jsem ti už milionkrát říkala, že mě do žádného klubu nedostaneš," přerušila jsem ji hned.
Nenávidím to. Kluby, večírky, párty, lidi.
Spousta opilých lidí.
Radši zůstanu doma u dobré knížky a kakaa.
Ostatně jako každý den.
„Hele. Nech mě domluvit. Sehnala jsem lístky na jeden koncert," podávala se na mě s úsměvem a podávala mi papírovou vstupenku.
Slza?
„Kdo to je?" divila jsem se.
Sandy se zasmála, ale já na ni jen udiveně pohlédla.
„Počkej ty je vážně neznáš?" Sandy prohloubila svůj pohled.
„Ne?"
„To si snad děláš srandu!" vykřikla, jako by se dozvěděla, že vlastně neumím počítat nebo číst. „Petr Lexa a Lukáš Bundil. Opravdu je neznáš?"
Nesouhlasně jsem pokývla hlavou.
Opravdu je neznám. Je dost možné, že jsem o nich něco slyšela, ten název je mi docela povědomý, ale jinak ani ťuk.
„Ani Lexu? Zpěvák, herec, youtuber. Nic?"
„Vůbec."
Následovalo nejméně čtvrthodinové povídání o skupině Slza. O tom, jak vznikli, jak vznikl jejich název, o jejich tour a albu. Nesměly chybět fotky.
Trochu jsem se divila, že o nich Sandy tolik ví. Nejspíš je poslouchá už nějakou tu dobu... Jenže to šlo jedním uchem tam a druhým ven.
„Fajn, takže Lukáš a Pavel jsou ti hlavní," shrnula jsem.
„Petr," opravila mě Sandy nepříjemně. „Ale jo."
„Furt v tom mám trochu guláš," poškrábala jsem se na zátylku.
„Ale půjdeš, že?" zeptala se.
„No, já nevím," hlesla jsem a vymýšlela plán, jak z toho nějak elegantně vybruslit.
„Kat bude to zábava. Slibuju," usmála se na mě.
Uh. Ta holka mě jednou zabije.
Vážně.
„Tak fajn, fajn. Ale dnes platíš ty," souhlasila jsem nakonec.
Co jiného mi zbývalo?