Obliviate ✔ | ᵈʳᵃᵐⁱᵒⁿᵉ ³

•15.Nový nebelvírský pár

Nebelvíři byli ze zápasu poměrně dost nadšeni, protože vyřvávali na celou společenskou místnost Ronovo jméno. Ron byl uprostřed hloučku a užíval si náhlé pozornosti, kdežto Harry stál u mě a s úsměvem Rona pozoroval. ,,Máš štěstí, že jsi můj kamarád a já to nikomu neřeknu," vyhrkla jsem. Harry se na mě podíval. ,,Vidíš to?" vytáhl lahvičku, ve které bylo tekuté štěstí. Byla v tom stavu, ve kterém mu jí Křiklan dal. ,,Postačilo obyčejné matoucí kouzlo," vysvětlil mi Harry a zastrčil lahvičku zpět do kapsy u košile. ,,Nedal jsi mu to," Harry přikývl, ,,Ron si to jen myslel."

V tu chvíli jsem pohlédla na Rona. Ale neměla jsem to dělat, protože se mi naskytl pohled na to, o čem se mi v životě nesnilo. Levandule Brownová si přitáhla Rona do objetí a přede všemi ho začala líbat. Malinko jsem pootevřela pusu. Měla jsem pocit, jako by se ve mě něco zlomilo. Ron byl můj nejlepší kamarád. A líbil se mi. Máš Draca, ozvalo se mé svědomí. Ano, mám Draca, ale...jak dlouho ještě? Vždyť se mnou skoro ani nemluví. Otočila jsem se na podpatku a ignorovala všechny kolem sebe. Nechala jsem tam Harryho stát a rychle vyběhla ze společenské místnosti.

Máš Draca....máš Draca...máš Draca... opakovala jsem si pořád dokola a zaběhla do jedné prázdné učebny. Sedla jsem si na katedru a vytáhla hůlku. Vzpomněla jsem si na formuli, kterou jsme s nedávno s profesorem Kratiknotem naučili. ,,Avis," pronesla jsem a kolem mě začali poletovat malí ptáčci. V tu chvíli se dveře otevřely a já v nich spatřila Harryho. Rychle jsem si setřela první slzy a dělala jako by nic. ,,To je moc pěkné," řekl uznale. ,,Díky. Já...cvičím se, no," pokusila jsem se o úsměv. Harry přeskakoval pohledem z ptáčků na mě a zase obráceně. ,,Víš, Herm-" Harry nestihl dokončit větu, protože se dveře otevřely a dovnitř vletěl náš nový nebelvírský pár. Levandule se něčemu hlasitě smála a táhla Rona za ruku. Jak já tu holku nenáviděla.

,,Jejky...tady už někdo je!" zachichotala se a zase vyběhla ven. Ron zůstal;na tváři měl veliký úsměv a sledoval ptáčky. ,,Co jsou zač?" zajímal se. Seskočila jsem z katedry a namířila hůlkou na Rona. Přikrčil se. ,,Oppugno!" ptáčci se pustili do Rona, který křičel a kryl si rukama hlavu. Vyběhla jsem z učebny a nepotlačila vzlyknutí.

Zamířila jsem do sedmého poschodí a doufala, že potkám Draca a nebo se alespoň schovám v Komnatě nejvyšší potřeby. Mé přání se splnilo;jakmile jsem vystoupala na poslední schod, mířil ke schodišti Draco. Když mě uviděl, vypadalo to, jako by z něj spadly všechny starosti. ,,Mio! Ach, Mio!" vydechl a přitáhl si mě do obětí. Nechtělo se mi věřit, že tenhle krásný a něžný chlapec byl od prvního ročníku můj nepřítel.

,,Mio! Tak rád tě zase vidím!" usmál se zářivě a já se musela usmát také. ,,Tak proč za mnou nepřijdeš, Draco?" sklopil pohled. ,,Rád bych...ale bojím se o tebe...a nemám moc času." Přikývla jsem. Alespoň o to víc jsem vděčnější za ty chvíle, které trávím s ním. ,,Vypadáš sklesle. Stalo se něco? A co ty slzy! Hermiono!"