New Element- Příběh o Vojtovi

Takže je konec...

Míša

Škola skončila a já se snažím pořád zapomenout na svoje trápení. Vojta se to snaží zvládat, ale moc mu to nejde. Jediné co ho teď zachraňovalo bylo nahrávání desky, takže na to nemusel myslet.

S Vojtou jsme se dohodly, že pojedeme na chatu, která teď patří Evě. Celá parta už ví co se stalo a dokonce se to dostalo i do novin, takže jsem dva dny nemohla vylézt ani na krok z domu.

Vojta

Nemohl jsem se dívat na to jak se Míša trápí. Trhalo mi to srdce. Chvílemi na tom byla tak špatně až jsem si myslel, že si půjde lehnout na koleje. Vážně jsem se o ní hrozně moc bál. Ale teď je už všechno v naprostém pořádku. Teda aspoň doufám, že je všechno v pořádku. 

Zrovna jsme na cestě na Evy chatu tak doufám, že se tam nic vážného nestane. Chata je u lesa a taky u kolejí, takže jsem chvíli odmítal tam jet kvůli Míše. 

Když jsme dojeli tak to nebyla taková ta klasická dřevěná chata, ale byl to normální malý domek. Okolo domku byla docela velká zahrada se stromy a zahrádkou. Hned za plotem byla silnice, přes kterou vedou koleje a za nimi je skalka s květinami. 

Když se vešlo dovnitř tak jste byly v takové malé předsíni, kde jsou dveře do sklepa, na půdu a ještě lednička. Dál se šlo do kuchyně, obýváku a odtud dveřmi do dvou ložnic. Akorát jsme nikde nemohly najít koupelnu tak jsem kvůli tomu volal Evě.

Koupelna byla venku naproti domku a místo klasického záchoda tady byla kadibudka. Tak trochu jsem se vrátil i do dětství.

Kolem třetí jsme měli hlad, tak jsme se šli projít do vesnice. Ve vesnici nás každý druhý zastavoval a ptal se jestli jsme ti Evy přátelé. Eva je tady asi dost populární, na to jak je doma zamlklá tak tady docela válí.

Zpátky jsme dorazily nejen s nákupem, ale nějakými věcmi co nám daly lidi ve vesnici. Bylo to domácí mléko, vajíčka, ovoce a  zelenina ze zahrádky a Míša dostala ještě květiny.

Večer jsme si udělaly oheň a opekly si buřty. Nevím co se s Míšou stalo, ale celý večer se smála a měla úsměv od ucha k uchu. Kolem jedenácté jsme šli spát.

Míša

Chtěla jsem udělat Vojtovi radost, tak jsem se trošku z donucení smála celý večer.

Vojta v noci krásně spal, ale já nemohla vůbec usnout. Celou noc jsem přemýšlela jak to bude mezi námi dál. Co když mě Vojta nechá kvůli tomu, že nemůžu mít děti? Co když se mnou je jenom z lítosti?

Nemohla jsem nechat Vojtu udělat ten první krok. I když velice nerada, ale musím ten krok udělat první já.

Opatrně jsem vstala z postele a začala si balit věci. Ještě než jsem odešla jsem nechala na stole dopis pro Vojtu.

Vyšla jsem z chaty a zamířila podél kolejí na nádraží. Na nádraží jsem zjistila, že musím jet nejdříve do Teplic a odtamtud teprve do Prahy.

Bylo 7:56 když přijel vlak. Nějaký mladík mi pomohl s taškou do vlaku. Začali jsme si povídat a dost jsme se nasmály. Představil se mi jako Jan Sadílek. To příjmení jsem odněkud znala, ale nemohla jsem si vybavit odkud.

Před Teplicemi byla ještě jedna stanice a to Duchcov.

,,Promiň, že se tak blbě ptám, ale nechtěla by jsi jít se mnou. Odpoledne vezu ségru s manželem a dětmi do Prahy, tak bych tě vzal s sebou abyses nemusela trmácet vlakem.” jeho nabídku jsem přijala.