The Last Chapter

8.2K 334 15
                                    

„Mami, nechcete už jet?" Hodila jsem si do kabelky taštičku s make-upem a obrátila se. „Vyhazuješ nás?" Zayn se uculil a zavrtěl horlivě hlavou. „Ne, to ne... Jen... Má dojít Alex... Chceme si udělat filmový večer." „Takže dojde až večer?" Ve dveřích do obyváku se objevil Zayn. Naznačil prstem, ať jsem ticho a pohodlně se opřel o zárubeň. „Cože? Nééé. Už teď, ale víš jak... Viděla zatím jen ségry a ona se s vámi ještě nechce potkat. Se stydí..."
S úšklebkem jsem si pomyslela, že před těmi lety já neměla na výběr. Zayn mě hodil do jámy lvové a synátor si bude diktovat podmínky...

„Takže?" „Musíš ještě chvíli počkat." „Boha... Kde je táta?" „V koupelně." Za Zaynem se vynořila Zoe, objala ho a s úšklebkem mu něco šeptala. Hned se otočil na patě a odešel. S velmi podezřelým úsměvem.

„Nás jako taky budeš vyhazovat pryč? I když... Já asi odejdu dobrovolně, nepotřebuju nic slyšet." Skočila mu Zoe na záda. „Vole... Hej!" Začal ji shazovat dolů, když mu cuchala vlasy. „No jo, Alex se musíš líbit, co? Ale je to asi jedno, stejně budeš rozcuchaný... Pak!" Protočila jsem panenky a odešla do kuchyně. Sebrala z linky termo hrníček s kávou a vrátila se za nimi. Kočkovali se na pohovce, a dole se objevila Alex. „Pošuci..." „Řekl pošuk!" S výrazem šelmy po nich skočila.
„Jako malí..."

„Ty Zayne... Když je to filmový večer, tak by měla dojít přece až večer." „Tati..." „No co tati, buď férovej a řekni, že chceš aby celej dům vypadl, protože si chceš zaš-" „Zayne!" „Zašoupat..." Ne, opravdu, kdyby někdo poslouchal, tak si pomyslí že jsem snad až zvrácená rodina. Téma sex a vše kolem něj u nás tabu nebylo ale upřímně, někdy jsem to opravdu slyšet nemusela.
„Chytej..." „Co to je? Tati!" Dusila jsem smích, holky brečely na pohovce. Zayn, rudý až za ušima se díval na krabičku kondomů v prstech. „Sorry synku, ale na dědu se cítím až moc mladej. Pa děti." Kývl na mě, a já, už s výbuchem smíchu se loučila s dětmi.

V autě se rozesmál i on. „Jsi hrozný. Muselo mu být trapně." „To nepochybně, byly totiž jeho. Už je měl nachystaný u postele. Zoe si jich všimla, když si šla pro jeho sluchátka." „Podobu po tobě nemá, ale chování... Oba stejní!" „Aspoň nikdo nemůže říct, že není moje." Naklonil se a zlehka mě políbil na rty. „Těšíš se?" „Ani netušíš, jak moc. Bude to... Takový jako kdysi?" „Ne. Bude to jiný, dokonalejší."

Cestou jsem usnula a vzbudil mě až na místě. Něžně mě hryzal do rtu, než jsem se probrala. „Vstávej ospalče, jsme tady." S uculením jsem pozorovala chatu, zasazenou v podzimním okolí. Barevné, spadané listí, sluníčko prosvítalo skrze šedivou oblohu...

„Myslíš, že to děti zvládnou?" „Myslím, že jsou rádi, že jsme vypadli. Mám jen obavy o dům... Jestli udělají nějakou kalbu a najdu jedinou věc, která je usvědčí, tak je vyliskám. Ta minulá, mi bohatě stačila." S trochou hořkosti jsem si vybavila náš poslední odjezd.
Celá parta z mládí, my dva, Liam, Doniya, Niall, Waliyha, Harry, Louis, Gemma s přítelem Damienem, Lottie a Tommy, Fizz a Luke jsme vyrazili na chatu, pro změnu k Harrymu. Za tři dny jsme byli zpět a nestačili se divit. Před domem skládka, za domem taky. Nebylo vidět víc, jak dvacet centimetrů čistého prostoru. Uvnitř hotová spoušť a katastrofa. Směs těl, některá nám známá, některá vůbec.

„Je zabiju. Je normálně zabiju!" Vrčel mi Zayn nad hlavou, když jsme se rozhlíželi po kuchyni. I tady spala omladina. „Kde jsou ti naši?!" Začínala jsem vrčet i já, když mi do oka padla posprejovaná lednice a víc jak polovina kuchyně.
Najít je nebylo tak těžké. Drželi se při sobě snad všude. Zayn seděl na pohovce. V nohách na zemi se mu o koleno opírala Alex, na druhé noze, vedle něj ležela Zoe. Nějaká další holčina – holky pak prozradily, že je to nějaká jeho kamarádka – se k němu taky tulila.
Ani jeden nestačil hlesnout. Za trička je Zayn vyhodil ven. Tam málem dostal infarkt. Bazén, zbudovaný tři roky po tom, co se děti narodili, byl celou tu dobu v naprostém pořádku, ani prasklinka. Teď, z prostředku na nás zíralo moje auto, taktéž posprejované, klidně se houpajíc na hladině. Já jen lapala po dechu a když po nich začal řvát, ani jsem nehlesla.

Strachy se krčili, holky schované za bratrovými zády. Jindy bych je litovala. Mít kocovinu a poslouchat Zaynův řev... Au.
Když se vyřval, Zayn dostal facku, uhodit holky jsem mu nedovolila. Taky by se nemusely už zvednout. Zayn však statečně hleděl do vzteklé tváře táty a zaháněl slzy mrkáním. Muselo to bolet...

Pak nastala mela doma. Zaynův řev postavil do latě i další spáče. Stálo kolem nás zhruba padesát dětí, z toho pět bylo z naší rodiny, další pětka byla od Lottie, Gemmy a Fizz. Všechny rozespalé, vystrašené. Zaynovi výhružky o tom, že se to dozví rodiče kompletně všech, udělali svoje. Začali kmitat a uklízet. Auto dostat ven dalo víc než dost práce, Liam, který si otevřel autoopravnu se křižoval, když to viděl, pak vyliskal svoje dva kluky.
Sprejeři, kteří u nás řádili teď s kyblíkem umývali vše, co vytvořili. Naše děti ani nehlesli a poklízeli o sto šest. Já se vztekala nahoře v ložnici, kde jsem narazila na další dvě dětska. Oba polonahé... Teď jsem ječela já.
Zayn, stále vzteky vyburcovaný, s tepnou na krku dorazil nahoru. Další řev. Kluk dostal záhlavec, holka se zapištěním utíkala, omotaná mou peřinou.

Po pár hodinách, kdy se už v domě dalo celkem slušně pohybovat, seděli naši tři na pohovce. Stále potichu, vytřeštěně. Já se distancovala, Zayn měl jen zákaz uhodit holky. Zayna ať si vyliská jak je libo. Přece jen je „nejstarší."
Zaynův zvýšený hlas mi dělal zvukovou kulisu do kuchyně. Vařila jsem si kafe a kouřila jednu za druhou. Když přišel, tvářil se jako vrah.

„Zlato? Vnímáš mě?" „Cože?" Vyprskl smíchy a přitáhl si mě k sobě. „Jestli utopí další auto, tak je utopím taky a uděláme si nový." „Jsi pako." „A pořád mě miluješ." „Nikdy nepřestanu." Vzal mě do náruče, jeho boty skončily někde v prostoru a odnesl mě ke krbu. „Hned jsem u tebe, jen zatopím." „Proč? Nezahřeješ mě?"

„Děkuju." „Za co?" „To se vážně ptáš? Za vše. Za tebe, děti... Za to, jak mě miluješ." Schoulila jsem se mu do náruče. Dávala se do mě zima a teplo z našich rozhicovaných těl se vytrácelo.
„I já mám za co děkovat." „Nemyslím si..." Zbytek slov zanikl v jeho ústech. Nic se nezměnilo, pořád byl takový, jako kdysi. Jen starší, vousatější, s hromadou nových tetování...

"Na co  myslíš?" Zašeptal mi do krku na druhý den ráno. V jeho mikině jsem stála před okny na terasu a dívala se ven. "Na to, jaký to všechno bylo. Jak jsme se poznali, co jsme prožili... Na dvojčátka, pak Zoe... Pamatuješ, jak tady jako malincí běhali a pořád jsme je museli tahat z vody?" "Nejde zapomenout." Usmívá se mi do vlasů a hladí mě po ramenou. 
"Víš, co teď už jen chci?" "Co?" "Vidět naše děti, jak vyrůstají, udělají si školy, najdou si partnery a pak nás budou zásobovat vnoučaty. A hlavně... Těším se na ten klid, který pomalu nastupuje. Chci s tebou zestárnout, sedět tady, u krbu, dívat se do plamenů a jen tě držet v náručí a bez přestání opakovat, jak moc tě miluju." Šeptá mi do rtů... 



Bradfordská středníWhere stories live. Discover now