Bradfordská střední

Chapter 41

V koupelně jsem se zbavil oblečení a kotník hodil pod sprchu. Natékal, tepalo v něm, pálilo... S klením jsem odskákal do postele. Alex ležela na kraji, zabalená až po nos v peřině. Teprve teď mi došlo, jaká je uvnitř zima. Další cesta k oknu, zavřel jsem ventilačku a cestou zpět shodil lampičku na stole. Sykl jsem a zaposlouchal se do ticha. Alex se zavrtěla a vytáhl se do sedu. „Zayne?" broukla rozespale, vytáhla se na nohy a šla mi naproti. Jako nic, jsem se ležérně opřel o okraj stolu, nevšímaje si lampičky u nohy. „Miláčku, spinkej." „Hm." Omotala se mi kolem těla. „Nečekala jsem, že to dodržíš." Střelila pohledem k hodinám, na stolku. „Slíbil jsem to." „Mmm." Byla šíleně rozespalá, rozcuchaná a děsně umazlená. Posunula se a omylem mě kopla do kotníku. Podlomilo se mi koleno a sjel jsem k zemi. „Co je?" vyděsila se, postavila lampičku a rozsvítila ji. „Co to je?" zírala mi na kotník. „Blbě jsem došlápl." S její pomocí jsem se dostal do postele. „Kam jdeš?" Jen mávla rukou a zmizela. Vrátila se po chvilce, nohu mi omotala nějakou látkou. „To smrdí." „Octovej obklad, neznáš?" „Ne." „Vzbudím tátu, to se mi nelíbí." „Alex, je to jen vymknutý. Uklidni se a pojď do postele." Nesouhlasně bručela ale stejně mi pak usnula v náruči.

Ráno jsem se už nemocnici nevymluvil. Kotník jsem měl třikrát takový a o nějakém došlápnutí nemohla být řeč. Niall mi pomohl dolů a i přes nevoli Alex, šel s ní do školy. Bobbyho: „ Absencí máš už víc než dost." Ji štvalo a já upřímně nebyl taky odvařený z toho, že s Bobbym strávím několik hodin - známe chirurgický ambulance.

„Takže, hádám, že o tom proč jste se s Lex rozešli, mi nic neřekneš, že?" „Ehm, ne." „Stručná odpověď." Ušklíbl se, zahleděl jsem se raději z okna a snažil se splynout se sedačkou. „Nasral si mě. To ti řeknu narovinu." Překvapila mě jeho upřímnost, celkem. „Já vím. Chápu to. Nedivím se. Bylo víc takových..." „Myslel jsem, že ty si s jejími city nebudeš hrát." „Nehraju si. Vše co k ní cítím je upřímný. Vážně." „Tak proč?" „Protože jsem debil, který to všechno zvoral." „Takže jsi debil, to je všechno?" „Já to nechci říkat. Když vám to neřekla Alex... Ať vám to řekne sama, já to neřeknu." „Dobře. Pochybuju, že z ní něco dostanu. Ale ještě jednou uděláš nějakou hovadinu, a Yaser tě nepozná." „Nebudu se bránit." Zbytek cesty proběhl v tichu, pokud teda nepočítám Bobbyho nadávky na ostatní řidiče. Ve většině případů jsem s ním souhlasil. Opravdu nechápu, jak někteří jedinci mohli udělat řidičák.

„Cos dělal, chlapče?" prohlížel si lékař rentgenový snímek a vrtěl hlavou. „Jak vůbec došel domů?" „Přivedl ho kamarád." Bobby se zhostil role otce, nechal jsem ho. „Spíš se divím, že nedonesl. Maš pěknou zlomeninu." „Sádra?" „Bohužel ne. Operace. Vidíš?" Strčil mi pod nos snímek, kde jsem stejně rozeznal jen pár kostí. „Hech?" Se smíchem ukázal na rovnou linii u kotníku. Ta tam asi správně být neměla... „Máš to zlomené, čisté rupnutí. Vypíšu ti žádanku, táta tě pak dopraví do vedlejší budovy. Podal Bobbymu po chvíli nějakej papír, řekl pár pokynů a pak přihrčela zdravotní sestřička s vozíkem. „Nemůžu raději berle?" „Neriskuj i tu zdravou."

„Připadám si jako debil." „Ale, Bad Boy na vozíku... To je horší než to, že tě budou operovat, co? Pokazil sis tímto image." Smál se mi Bobby nad hlavou. Jen jsem zabručel na souhlas. „Kterej vůl, tohle projektoval?" drncal jsem na kočičích hlavách, div si nepřekousl jazyk. „Jsi horší jak ženská. Mlč prosímtě." Opět smích.

„A koho máme uvést do příbuzných? Taťku?" za jeho pomoci jsem se převlékal v nějaké vyšetřovně. Sestřičky mi napíchli cosi do žíly - „Víc tetování bys mít nemohl?" remcala nějaká mladá sestřička. „To tu žílu necítíte? Potřebujete ji vidět? Au!" záhlavec od Bobbyho přišel nečekán. Raději jsem zmlkl a nic už neříkal. - , udělaly EKG. „Nejsem jeho otec." „Nevlastní otec?" „Táta mé přítelkyně." Dovnitř vtrhla tlupa holek. Podle vizitek studentky zdravky. „Takže?" otočila se sestřička na Bobbyho. „Klidně mě teď dejte. Jeho rodiče se tu pak ukážou." „Dobře a ještě někoho?" „Alexandra Horan." Dal jsem její číslo a s Bobbym a dvěma studentkama odbelhal na pokoj.

„Takže, tady je - " „Zavolej Alex, prosím. Já nechal telefon v autě." Bobby odešel, holky mi mezitím ukázaly, kde co najdu. Konečně odešli, sundal jsem si košili a jen v kalhotech od pyžama se natáhl na postel.

„Jak jsem čekal, odchází ze školy. Hned přijede. Zavolal jsem rovnou i tátovi, dojede ti máma. Na, zavolej ji a řekni, co chceš dovést." Nadiktoval jsem si, co chci. Bobby počkal, než dorazila, pak odešel. Ranní Bradford byl zasekaný, jako skoro každé město a Alex dorazila víc jak hodinu poté, co ji Bobby volal.

„Vážně nic nechceš?" culila se zrzavá holka. „Ne, díky." Mamka si odešla na kávu a jen co se za ní zabouchly dveře, ukázala se celá grupa těch studentek. „Opravdu? Stačí říct a splníme ti to." „Vážně nechci." „Kdybys potřeboval na záchod, tak buď do toho," ukázala na cosi, čemu jsem se vždycky smál. „Nebo zazvonit." „To sice potřebuju, ale neměj péči." „Ti to klidně podržíme." „Neboj se, já to zvládnu." Alex tiše proklouzla, nikdo si ji nevšiml. Vybuchl jsem smíchy, když všechny do jedné nadskočily. „Chcete ty dveře podržet, nebo to zvládnete?" ušklíbla se a protáhla kolem nich. „Ahoj." Zaculila se, hladově mě políbila a pohlédla znovu na ty holky. „Potřebujete něco?" Odfrkly si a zmizely. „Tak co? Tohle nebo záchod?" „Záchod!"

„Zayne?!" vřískla mamka. „Tady." Houkla Alex do pootevřených dveří. „Uf, já - Jejda, pardón." Vycouvala se smíchem ven. „Doktor ti říkal, že nemáš snad chodit." „Nechodím, skáču." Podepřela mě z druhé strany a pak vybalovala tašku. „Safaa ti posílá plyšáka, aby ti nebylo smutno." Podala mi ségřinýho plyšáka, bez kterýho nedala ani ránu. „Není ve škole?" „Nebylo ji dobře, tak ji hlídá sousedka. Chceš ještě něco? Musím jet domů. Alex tě tu pohlídá." „Mmm, ne. Díky. Ahoj."

„Špatně jsi došlápl?" přimhouřila Alex nebezpečně oči. „Jo." „Nelži mi." „Nelžu." „Já to vím." „Co víš?" „To s Ashovým tátou. Dostala jsem to z Louise." „Jak?!" „Stačilo trošku vyhrožování, že řeknu Harrymu, že ho podvádí." Ušklíbla se a praštila mě do hrudi. „Víš, že bych s tím nesouhlasila. Ale chci, abys mi to říkal. Nebaví mě to pak tahat z ostatních. A buď rád, že sis nezlomil i něco jinýho. Z kolika metrů jsi skákal?" „Já ho zabiju." Vyprskl jsem smíchy.

„Pan Malik?" „Ano." Vešel nějaký starší doktor. Vousatý, s bradkou. „Počkám venku." Šeptla Alex. „Klidně zůstaňte." Usmál se na ni, posadila se zpět do postele a nejistě na něj pohlédla. „Ten váš snímek je upřímně krásný. Tak čistou zlomeninu jsme tu dlouho neměli. Zítra půjdete na sál. Odteď ale klidový režim. S doprovodem můžete na záchod, sám ne! Další pokyny vám pak řeknou sestřičky u večerních léků. Jste na něco alergický? Nějaké operace proběhly? Váš obvodní lékař? ..." Spousta dotazů, spousta odpovědí. Odešel po víc jak půl hodině...