Bradfordská střední

Chapter 98

Alex

S pobaveným výrazem se dívám na nově příchozí hovor. Volá mi Denise a já ještě pár vteřin těkám pohledem mezi Zaynem a dědou, který zase drží Zoe v náručí a nechává dvojčata, aby si ji prohlédli. Zayn je bystrým okem sleduje a už třikrát zabránil Alex, aby ji zatahala za ouško.
„Ahoj!" Zaculím se široce na Zayna, ten něco pohrozí dvojčatům a jde za mnou. „Alex!! Co znamená ta zpráva od Zayna?!" „Co myslíš, že by měla znamenat?" Chce se mi smát, ale snažím se znít vážně. „Ahoj! Jmenuji se Zoe, mám 49 centimetrů, vážím přes tři kila a jsem strašně maličká a sladká! Táta mě miluje a maminka taky. Těším se, až vyrostu a budu si hrát s Lexi a Zaynem, už jsou tady a pořád se na mě dívají! I pradědeček...! Kdy přijdeš na návštěvu ty? S láskou Zoe." Dusím smích, mimovolně mi steče několik slz a Zayn se hryže do rtu, trhá rameny ve smyslu; já nic, já muzikant.

„Denise, to znamená, že se nám včera narodila holčička." Nastává ticho, trvá už příliš dlouho a obezřetným hlasem se ptám, jestli je v pořádku. „A-ano. Jsem! Proč jsi mi to včera nezavolala?! V kolik hodin se narodila? Vážně se jmenuje Zoe?! Už to ví Malikovi?" „Narodila se o půl jedenácté večer. Vážně se jmenuje Zoe a nevím, kdo všechno to ví. Zayn tu sms rozeslal všem z rodiny. A nechtěli jsme rušit." Zayn se vedle začne smát. Denise nám vyhrožuje, že tohle nám nedaruje a dotazuje se, jestli může přijít na návštěvu.

Během hodiny odpovídáme oba na sms a volání členů rodiny, za necelé dvě hodiny od poslání sms, praská pokoj ve švech.

Přetahují se o ni, jako by byla věc a ne živý tvoreček. K mé hrůze si všímám, po pár minutách, že dvojčátka stojí skoro u dveřích, drží se za ruce a smutně pozorují radost ostatních. No jasně... Jich si nikdo z příchozích nevšiml, všechny zajímá jen malá. „Zayne!" Zatahám jej za lem trička. „Copak je?" Skloní se a něžně mě políbí. „Všiml sis Lex a Zayna? Měla jsem pravdu!" Vyhledá je očima a nadšení mu v očích pohasne. Sestřička, která dorazila s mým obědem nechává otevřené dveře, a ti dva mizí. Zayn se protahuje masou těl a mizí ve dveřích také. „Nebudu sestřičko, nemám hlad." „Ale já jo!" Culí se Waliyha a hladí se po bříšku. Niall se zamilovaně usmívá a ona se pouští do jídla.

„Kde je Zayn?" „A kde jsou dětska?" Nelíbí se mi, jakým slovem nazvala Trisha naše děti, mračím se, ale odpovědět nestihnu. Zayn je zpátky, má je omotané oba kolem krku a když se jich táta, kárným hlasem ptá, kde byli schování, mám chuť ho vyhodit za dveře.

„Už to stačilo." Šeptám Zaynovi, Zoe už toho má taky plné zuby. Má hlad, pláče a dvojčátka u mě v posteli leží těsně u sebe a nedají mi ani pusu.
Dostat je pryč trvá ještě několik minut, mezitím se Zoe doslova rozeřve a dvojčata spouštějí také. Tentokrát jim nadá Trisha, přestávají plakat, utírají oči a když mi Liam podává Zoe, bouchne ji Zayn do ramínka. Ani nemrknu a už ji má. Můj táta mu pleskl, jednu pořádnou přes prcku. „Tati!" „Bobby!" Bere ho Zayn do náruče a snaží se ho uklidnit. „Vždyť ji bouchl." „Tohle si vyřešíme my! Nikdo z vás je nemá co bít." Vytáhnu se do sedu a ukážu jim záda. Zoe přestává plakat a začíná jíst. Lex za mými zády opatrně vykukuje, Zayn, omotaný kolem krku svého táty tiše plače. Konečně všichni i s dědou odchází.

„Miminko papá." Zkouším promluvit s Lex, spustí se však z postele a vleze si do křesla. Zayn přestává plakat a odtahuje se od Zayna. Ten jej s nepochopením dává na zem a on leze za sestřičkou. Dělají, že nás nevidí a něco si povídají.

„Asi bych měl jít domů..." Kývnu na souhlas a snažím se přijít na to, jak ti dva, malí prckové, můžou být tak uražení. Nechtějí mi dát ani pusu na rozloučenou, nemluvě o tom, že na Zoe se nechtějí ani podívat.
Odejdou. Mazlím se s maličkou a čekám, až se ukáže doktor. Když je po vizitě, volám Zaynovi, za dva dny můžu jít domů. Je nadšený a oznamuje, že se jde pustit do úklidu. Na dotaz, co děti, z něj elán vyprchá. Jsou u sebe v pokojíčku, hrají si... „Nenapadlo mě, že můžou tak žárlit." „Taky jsem to nečekala... Ne, s takovou razancí." Ještě chvíli se bavíme, on jde pak uklízet a chystat dětem něco k jídlu.
Dva dny v porodnici utečou jako voda, děti hlídá Niall s Wee a Zayn s pyšným výrazem, drží autosedačku s malou.

„Páni! Tohle bych do tebe teda neřekla." Rozhlížím se kolem sebe. Všude čisto, nikde ani smítko. Postaví sedačku se Zoe na konferenční stolek v obyváku a pevně mě obejme. „Mám pro tebe překvapení." „Ale..." Otáčím se po malé. „Spinká, nic se ji nestane." Vede mě do patra, prvně do naší ložnice. Na své straně mám postýlku po Alex, o kus dál přebalovací pult. V koupelně je jedna celá police zabraná mycími prostředky na miminka, u vany leží dětská vanička. „A teď tohle, pamatuješ na tenhle pokoj? Říkal jsem, že si z něj udělám pracovnu, ať nemusím všechny papíry dělat dole... Ale tohle mě bavilo víc, a hlavně mi s tím pomohli kluci." Zírám na nově zbudovaný dětský pokojíček.
„Nemám slov..." „Jen mi řekni, jestli se ti to aspoň trošku líbí." „Víc než trošku!" Zvoní zvonek, pláče Zoe...

„Mamí!" Ozve se zaječení, které ovšem utichá hned, jak ti dva spatří že držím miminko. Zarazí se, chytí se za ruce, ve volné ručce každý drží flašku s čajem. Jako ve snách je sledujeme do předsíně. Zayn podává flašku Lex, přelízá přes ohrádku schodiště, otevře branku, věnují nám pohled a lezou do schodů.
„No nazdar..." Vydechne Zayn. „Musíme si s nimi nějak promluvit, vysvětlit jim, že i když je doma miminko, tak je milujeme." „Doufám, že je to jen přechodné období." Následuje šílený řev, Zayn bere schody po dvou a když se ukážu v patře, Lex stojí u postýlky v ložnici, drží se šprušlí a křičí, že je to její postýlka, že ona je taky miminko.