Bradfordská střední

Chapter 27

Několik dlouhých minut trvá, než se tam nějak uklidní. Před chajdaloupkou se usadí na hromadu klád a napálí si cigaretu. O nohu se mu tře psík, ani si jej nevšimne. Zarytě hledí před sebe. Váhavě za ním přijdu, kleknu si mu do nohou a násilím si otočím jeho hlavu k sobě. Hnědé oči má přeplněné slzami a nechává je volně stékat. „Zaynie." Vytáhnu se na nohy, típne cigaretu, obejme mě a zaboří mi tvář do břicha. Ramena se mu třesou, drtí moje boky v surovém objetí ale nic neříkám. Jen ho hladím ve vlasech a šeptám, že bude dobře.

„Zavolám na zdejší stanici..." nervózně pochoduje a do deseti minut přijíždí dvě policejní auta a záchranka. Dva strážníci si nás berou bokem, lékař uvnitř konstatuje smrt a přijíždí další auto, tentokrát celé černé s bílým nápisem „Raven." Otřesu se a odvrátím hlavu od dveří, ze kterých vynášejí Jackovo tělo, již zabalené v černém pytli.

„To je vše mládeži. Jen ještě dotaz, vy a pan Abbot jste do rodiny?" „Rodinný přítel." „Uh... No pan Abbot neměl žádné žijící příbuzné, tudíž, všechny výlohy na pohřeb a samotné pohřbívání budete tedy financovat vy?" Vytřeštím na něj oči. Právě tu zemřel člověk a on se chová jako by kupoval deset rohlíků. Zaynova ruka, která drží tu mou, zesílí stisk. Ani nehlesnu a stisknu zuby. „Zajisté!" „Dobře, jsme domluveni. Pana Abbota převezeme na zdejší patologii, proběhne klasická pitva, pro vyloučení cizího zavinění a pak Vás budeme informovat. Můžete jít." Zamíříme k autu, pár metrů od nás se zastaví malá, chlupatá kulička. „Zayne?" otočím se na psíka. „Chceš ho?" zašeptá zničeně. Kývnu, je to Bernský salašnický, a hlavně, je Jackův... Zayn hvízdne a klepne si do nohy. Psík se rozběhne, vezmu ho do náruče. Ze dveří vyběhne strážník. „Mladý muži, tahle parcela je výhodným pozemkem, chata bude v nejbližších dnech zbourána. Pokud si přejete vzít nějaké věci zemřelého, udělejte to zavčas."

Celá cesta probíhá mlčky, v duchu supím. Debil! Hajzl! Kretén! Mladej, arogantní ocas! Vyrazil ze dveří, div se nepřetrhl a pak oznámí toto...Zayn zaparkoval a vylétl z auta. Prudce třískl dveřmi, psík zakňučel a olízl mi zápěstí. Nechal otevřené dveře dokořán a dveře vedoucí k jezeru, byly též otevřené. Tedy, jen jedna polovina. Ta druhá se mu povedla vyhodit z pantů. V kuchyni jsem vyhrabala v lince misku, kam jsem napustila vodu a z ledničky vytáhla zbytek kuřecího masa. No snad to sní... Na zem dala deku a psíka do ní položila. Jen smočil jazýček v misce a stulil se pod deku. Vyšla jsem za Zaynem.

Stál na oblázkovém břehu a opět kouřil. Zezadu jsem ho objala. „Je mi to moc líto." Otočil se a objal mě. „Promiň." „Za co?" „Za všechno, za to jak se teď chovám a - " „Zayne, neomlouvej se, za tohle ne! Nechovala bych se jinak." „Dáš mi pusu?" Vytáhla jsem se na špičky a dlouze ho políbila.

„Dala jsi mu jméno?" vrátili jsme se dovnitř. Nasadil dveře a sedl si na zem k dece, která se pravidelně nazvedávala. Kulička spala a lezl mu jen čumák. „Jack ho nepojmenoval?" „Ne. Říkal mu prostě „psíku." „Vyber mu jméno ty. Není můj, je náš!" „Jack?" pozvedne obočí. Přikývnu, vstane, odnese Jacka nahoru a já připravím čaj. Na jídlo nemáme ani jeden chuť, postupně se osprchujeme a jdeme si lehnout. Usne po chvilce. Je unavený a strhaný.

Jack se probudí ve čtyři a dožaduje se venku. Se Zaynem jeho šťouchání čumákem nic nedělá, vyhrabu se z postele, nechám jej proběhnout kousek po břehu a pak se vrátíme do tepla. Ráno Zayn vstane až po jedenácté. Nechala jsem ho spát a hrála si dole s Jackem. Jack ho vycvičil dobře, poslouchá na slovo a je umazlený až hrůza.
„Zajedeme k Jackovi?" Souhlasím. Psíka necháváme v chatě. Dveře Jackovi chaty jsou dokořán, ale nic se podle Zayna neztratilo. Prohrabujeme se věcmi, nacházíme hromady starých, černobílých fotografií, na kterých je zachycen Jack s hromadou osob. „Tohle byla jeho žena a děti. Měl čtyři kluky a dvě holky. Syny mu zabili během války při jednom z útoku. Pocházel z Německa, sem utekl za novým životem. Dcery i s ženou mu zavřely do koncentráku a on utekl, ani netušil sám, jak se mu to povedlo. Začal žít tady, ale nikdy už s jinou ženou nebyl... Zbytek „nového života" prožil sám a opuštěný. Zayn znal jeho život skoro dopodrobna. Podával mi jednotlivé obrázky, ke každému patřil nějaký krátký příběh.

Po fotkách nacházíme další poklady. Hromadu dopisů, psaných v němčině. Nějaké šperky, dřevěné hračky, které museli patřit jeho dětem. Několik gramofonových desek, staré knihy,... Je toho moře a Zayn chvíli váhá. „Fotky i ty dopisy... Nemůžeme je tu nechat, aby je někdo vyhodil." Rozhodnu se a zastrčím je všechny do tašky, přes rameno. Hned je plná a těžká. Zayn si bere to, co má pro něj cenu. A bere i ty hračky. Dělal je Jack...

Poslední pohled, v očích máme oba slzy když to místo opouštíme. Doma nás radostně vítá Jackie a na telefonu máme oba hromady nepřijatých volání. Od kluků i Dee.