Cursed Moon

16.

Srdečně vítám všechny své čtenáře u historicky nejpřepisovanější a nejnáročnější kapitoly v historii celého příběhu. Po dvou měsících ji tady konečně máte, společně s vysvětlením několika podstatných věcí. Snad si v tuto poněkud pozdní hodinu čtení užijete a složíte pochodně a vidle, kterými bych si po té úděsné době zasloužila dostat za vyučenou.

Příjemnou četbu a dobrou noc přeje ForsakenCrescent.

Ležela jsem s obličejem zabořeným do stříbrného kožichu a čekala, až mě dostihne spravedlnost. Tělo se mi otřásalo tichými vzlyky, slzy stékaly po tvářích v nekončících rýhách. Prsty jsem zoufale svírala vlhké chomáče chlupů; jako bych si přála, abych ho tím dětským gestem dokázala přivolat zpět. Nedokázala jsem cítit nic jiného než nenávist k sobě. Zrazovala jsem, ubližovala a on za mé chyby zaplatil tím nejstrašnějším způsobem. Zemřel, protože se upnul k člověku, který si jeho lásku nezasloužil. Neexistovala žádná slova, která by kdy dokázala omluvit mé skutky. Která by kdy dokázala plně zacelit jizvy na mém popraskaném srdci. Přála jsem si umřít místo něj. Patřilo by mi to.

Kdybych nebyla tak sobecká, kdybych se dokázala obětovat - ačkoliv by to znamenalo ztratit Dereka -, byl by teď Peter naživu. Bylo by přece správné, dokonce šlechetné, vzdát se vlastního štěstí pro člověka, kterého jsem měla ráda. Kdybych takto uvažovala od momentu, kdy do místnosti vtrhli mí rozlícení přátelé, a vyjádřila bych své rozhodnutí včas, všechno by bylo jinak. Odjela bych s ním a neměla bych teď na rukou jeho krev.

Neslyšela jsem žádný zvuk, který by mě upozornil. Velká dlaň mě náhle opatrně pohladila po rozcuchaných vlasech a sklouzla na má roztřesená ramena, jako by se mě pokoušela zvednout. Pevně jsem objímala vlkovo nehybné tělo, mé paže jako kdyby vrostly do jeho srsti. Cítila jsem na své kůži doteky Peterových prstů, za zavřenými víčky mi zlomyslně probleskovaly obrazy jeho šťastného obličeje. Nevěřila jsem, že je možné, aby se střepy mého srdce, navždy rozsypané po zaprášené podlaze, roztříštily do ještě mikroskopičtějších kousků. Do uší se mi však zaryl zvuk podobný cinkání zvonečků, jak zbytky části mé duše odlétaly pryč s jemným vánkem.

Moje mysl byla pohmožděná a ochablá jako mé tělo. Nemohla jsem se bránit, když mě pár silných paží navzdory odmítavým, kvílivým vzlykům odtrhl od vlkovy postavy. Bolestivě jsem k sobě tiskla víčka, jak jsem se stále bránila skutečnosti, že je navždy pryč. Poznala jsem, že mě kamenné ruce jemně otáčejí, postrkují mne, snažíc se mě odtamtud odvést. Zaštkala jsem a slabě proti nim zaprotestovala. Potřebovala jsem však, aby mne svým sevřením alespoň částečně sešily dohromady. Peter mě tam zanechal bez jediného posledního slova, raněnou a krvácející. A věděla jsem, že už nebude mít nikdy možnost to napravit.

Obtočila jsem paže kolem toho pevného, důvěrně známého těla, a schovala svůj uplakaný obličej do jeho prsou. Z plic mi vylétlo další trhavé vzlyknutí, než se tou ochrannou stěnou otupělosti začaly probojovávat souvislosti. Žal na krátký moment vystřídal hněv, který okamžitě přešel v paralyzující děs. Zpětně se mi vybavila dlouhá řada špičatých zubů, jež ta stvůra odhalila v hlubokém zavrčení. Znovu jsem zaslechla to krátké křupnutí, které navždy změnilo jak Peterův, tak můj vlastní život.

Vytřeštila jsem oči a prudce se odtáhla od uklidňujícího tepla Derekova těla. Přinutila jsem roztřesené nohy k pohybu a klopýtala od něj, těkajíc zděšeným pohledem od jeho obličeje ke Caroline a Damonovi. Nechápala jsem Derekův výraz. Díval se na mě tak zraněně a vyděšeně, jako kdybych zemřela já. A přece když bojoval s Peterem, nezdálo se, že by se bál.