Cursed Moon

15.

"In my dreams I'll always see you soar above the sky,
In my heart there'll always be a place for you...
For all my life
I'll keep a part of you with me
And everywhere I am there you'll be."

Tereza

Připadala jsem si tak pomalá, jako kdybych běžela v mokrém písku, jako kdybych se nedokázala pořádně odrazit od země. Prodírala jsem se neprostupnými hradbami kapradí, pot mi stékal po tvářích, lapala jsem po dechu. Větvě stromů mě šlehaly do kůže, jak jsem se nezastavitelně hnala nekonečným hvozdem. Několikrát jsem škobrtla, jednou upadla a rozedřela si dlaně do krve, ale rychle jsem se sbírala, abych se znovu vrhla vpřed. Nevěděla jsem, před čím se snažím zachránit, avšak jakýsi podivný pud mi nedovoloval zastavit.

Když jsem zabočila za mohutnou borovici, les přede mnou se najednou rozestoupil. Koutkem oka jsem téměř viděla, jak pokroucené stromy kolem mě ustupují do pozadí, a vydávají mě tak na pospas obrovské, několikapatrové vile, která se zničehonic objevila na tak odlehlém místě. Příjezdová cesta před ní byla prázdná, okenice u všech oken zavřené. Už jsem nemohla běžet; vynaložené úsilí ze mě dostalo to nejlepší, ale pořád mě to táhlo vpřed - přímo k tomu podivnému domu.

Namáhavě jsem polkla a přinutila nohy k pohybu. Jak jsem se přibližovala, viděla jsem na dveřích pověšenou cedulku. Byla ručně psaná; úhledným, ozdobně zakrouceným písmem a hlásala, že právě dnes se ve vile koná tradiční večírek. Dotkla jsem se kliky a opatrně za ni vzala. Nevysvětlitelné nutkání jít vpřed nechtělo zmizet, přehlušilo i neadekvátnost situace. Chystala jsem se neohlášeně vniknout do cizího domu, protože mi to našeptával hlas v hlavě. Skvělé.

Bylo odemčeno. Pokusila jsem se popadnout dech a otevřela jsem dveře.

Dusný, lesní vzduch se vzdálil, když jsem vstoupila do prostorné místnosti s obrovským schodištěm, ze které vedly dveře do několika dalších pokojů. Stěny byly bezchybně vymalovány bledě žlutou barvou, nábytek byl ze světlého cedrového dřeva. Na všech zdích visela spousta zarámovaných obrazů všech velikostí, některé byly v živých barvách, jiné zašlé, jednobarevné. Tlustý alabastrový koberec voněl těžkým parfémem.

Obezřetně jsem se rozhlédla kolem sebe, ujišťujíc se, že nikdo není v dohledu. Bála jsem se, že mě někdo přistihne, jak se plížím jeho domem, a rozhodně na něj nebude platit vysvětlení, že z nějakého nepochopitelného důvodu musím. Zmocnil se mě nepříjemný pocit tak silně, že jsem se nedokázala nadechnout. Přinutila jsem nohy, aby se pohnuly vpřed.

Kolébavě jsem učinila krok kupředu a pocítila, jak mě mezi prsty zašimrala vlákna koberce. Sklopila jsem pohled a teprve teď si uvědomila, že jsem bosá. Bylo zvláštní, jak citlivě jsem najednou vnímala povrch pod svýma nohama, když jsem v lese na chodidlech vůbec neregistrovala bolest způsobenou jehličím a kamínky.

Zavrtěla jsem hlavou, abych se přestala pozastavovat nad nevýznamnými věcmi, a rozešla se. Klusala jsem do dlouhého pokoje s vysokým stropem; pravděpodobně kuchyně, a ten tlak uvnitř žaludku zesiloval. Vběhla jsem zatahovacími dveřmi dovnitř a předčasně se mi ulevilo. Domnívala jsem se, že ten dusivý dojem konečně zmizí. Jaké však bylo mé překvapení, jakmile jsem zjistila, že se téměř nejsem schopná pořádně nadechnout. Cítila jsem v krku obrovský knedlík, který teď nevpouštěl do plic ani trochu vzduchu.

Klopýtala jsem dál, k proskleným dveřím verandy, a malátně se přidržovala kuchyňské linky. Před očima se mi míhaly světélkující obrazce, hlavu jsem měla těžkou, jako bych visela příliš dlouho vzhůru nohama. Někde před sebou jsem vytušila kliku, ale nestačila jsem natáhnout ruku, abych si otevřela.