Cursed Moon

6.

Tereza

Procházela jsem chodbou školy s pohledem zabodnutým do podlahy a snažila se ignorovat překvapené pohledy ostatních studentů. Když jsme dorazili k učebně Dějepisu, vtrhla jsem dovnitř aniž bych Derekovi věnovala jediné děkovné slovo. Tohle už vážně přeháněl. Nepotřebovala jsem doprovod, zvlášť ne od něj. Většinou se choval, jako by mu moje společnost byla extrémně nepříjemná. Jeho neustálé sledování každého mého kroku mi tedy připadalo nesmyslné.

Carolině se na mě usmála z poslední lavice. Jako obvykle seděli s Damonem spolu, stoly přiražené k sobě. Všichni členové učitelského sboru si na tento extravagantní projev vzájemné náklonnosti zvykli, nikdo se neodvažoval něco namítat. Oplatila jsem jí něco mezi úsměvem a úšklebkem a zapadla do své lavice. Z tašky jsem vytáhla sešity potřebné na nadcházející hodinu a společně s psacími potřebami je zarovnala k hornímu rohu stolku.

„Terezo!" Zaslechla jsem najednou povědomý hlas. Do třídy se vřítil udýchaný Stiles - Carolinin mladší bratr a hrnul se přímo k mé lavici. Polekaně jsem uskočila, když svou těžkou taškou prásknul rovnou na vetché dřevo.

„Musíš mi pomoct!" Zaprosil a začal spěšně vytahovat rozházené tužky a sešit se zápisky.

„Hele, Stilesi..." Ošila jsem se v neblahé předtuše.

„Počkej." Zastavil můj přicházející výlev zvednutým ukazováčkem.

Trpělivě jsem umlkla a sledovala, jak energicky listuje popsanými stránkami dozadu. „Tady."

Nechápavě jsem zírala na prázdnou stránku nadepsanou slovy Bitva u Salaminy. „Co s tím?"

„Ty ten úkol nemáš?" Podivil se nehraně. To by opravdu bylo šokující!

„Samozřejmě, že mám." Uklidnila jsem ho a nalistovala příslušnou stránku ve svém bloku.

„Že si to můžu opsat?" Udělal na mě psí oči a já jen se smíchem přikývla. Dokázal být roztomilý.

Obsadil místo vedle mě a začal horečně čmárat nepřeluštitelné klikyháky, neustále těkajíc mezi mým a jeho sešitem. Pobaveně jsem zakoulela očima a lehce se rukou odstrčila od stolu. Židle se se mnou zhoupla jako obvykle, ale tentokrát jsem se nestihla dost rychle zachytit lavice.

Židle s hlasitým bouchnutím spadla a já skončila na ní s nohama vzhůru. Od kostrče se začínala po páteři linout nepříjemná bolest. Avšak jediný, kdo se zasmál byl vždy vysmátý David. Se syčením jsem se podívala na Stilese, ale ten s pootevřenou pusou zíral někam pryč.

Vystopovala jsem jeho pohled a ztuhla. Opět jsem se dívala do smějících se očí toho muže ze včerejška - Petera.

„No ne, zase vy?" Zasmál se, a jeho oči mě hypnotizovaly jako tekutý smaragd.

Hlasitě jsem polkla a zajíkla se. Co dělá ve škole?

Napřáhl ke mně svalnatou paži a já ji trochu rozpačitě přijala. Energicky mě vytáhl na nohy a přidržel, abych se tou rychlostí znovu neskácela. Ve třídě se rozhostilo hrobové ticho, nikdo ani nedýchal. Zírala jsem na něj, neschopná pohybu, dlaň stále zaklíněnou v té jeho. Dnes měl na sobě podobný svetr jako Derek, ale sytě černý. Po chvilce se pousmál, pustil mě a došel před katedru, kde popadl jeden z barevných fixů a napsal na tabuli úhledným písmem své jméno.

„Jmenuji se Peter Hale, a budu zastupovat vašeho dějepisáře, pana Saltzmana a tělocvikáře Hendersona po dobu neurčitou. Byl bych rád, kdyby se z nás postupem času stali přátelé." Pronesl, když dopsal, a při posledním sousloví upřel pohled na mě. Zčervenala jsem a odvrátila se.