Cursed Moon

4.

Tereza

„Tyhle jsou pěkné." Poznamenala Caroline a přiměřila mi k tělu sytě karmínové koktejlové šaty bez ramínek.

S lhostejným výrazem jsem pokrčila rameny, popadla je a otočila se, abych zamířila směrem ke kabinkám. Cestu mi však zatarasila pevná hruď obepnutá koženou bundou. Zamračila jsem se a vzhlédla k šklebícímu se Derekovi, který mi blokoval cestu s pažemi založenými na prsou.

„Dovolíš?" Choval se jako pes. Od doby, kdy jsme dorazili do obchodního domu Carnation se od nás nehnul na krok. Se stejně zamračeným výrazem nás nespouštěl z očí. Caroline v tom problém neviděla, tvářila se nevzrušeně a ptala se ho na jeho názor. Pokaždé se jen ušklíbl a nevyjádřil se.

„Kabinky jsou támhle." Caroline ukázala někam dozadu a Derek pootočil hlavu, jako by kontroloval vzdálenost, na kterou jsme se od něj mohly vzdálit.

S tichým zavrčením jsem se kolem něj protlačila a co nejdůstojnější chůzí zamířila k místnůstce zakryté vybledlou záclonou. Když jsem se uvnitř otočila, abych za sebou závěs zatáhla, stál přímo před kabinou a měřil si mě pohledem. Našpulila jsem rty a trhnutím mu zaclonila výhled.

Nechápala jsem, proč musel jít s námi. Nepochybovala jsem o tom, že jenom tiše trpí. Damon byl snad jediná výjimka mezi muži, kterému nevadilo doprovázet partnerku na nákupy. Od příjezdu před obchodní dům na mě Derek nepromluvil a já to ticho rovněž neporušila. On neměl důvod být naštvaný. Já ho od sebe s křikem neodehnala na liduprázdné ulici, kde se mohlo skrývat cokoliv.

Sundala jsem si tričko a podprsenku, vysoukala se z upnutých černých legin a opatrně šaty sundala z věšáku. Nebyly nejhorší. Ačkoliv jsem si v tak výrazné barvě, jako byla červená nelibovala, ten střih byl pěkný. Stáhla jsem si vlasy do ledabylého culíku, aby mi při zapínání nezavazely a opatrně do koktejlek vklouzla. Když se zvenčí ozval mužský hlas, chtěla jsem okamžitě začít křičet. Jenže tohle nebyl Derek, jenom rozhlas.

„Prosíme majitele černého Chevroletu s poznávací značkou VJC769 aby se okamžitě dostavil na parkoviště C." V rozhlase podivně zarachotilo, než hlas pokračoval. „Opakuji, prosím majitele černého Chevroletu s poznávací značkou VJC769, aby se okamžitě dostavil na parkoviště v sektoru C."

Přemýšlela jsem, zda to není Derekovo vozidlo. Při nastupování do auta jsem se snažila nesklouznout pohledem na jeho majitele, takže jsem si byla jistá ve značce i barvě. Černý Chevrolet. Poznávací značku jsem si pochopitelně nezapamatovala, ale jistá pravděpodobnost tam byla. Můj odhad potvrdilo frustrované zasyčení, přicházející zvenčí.

Derek najednou prudce rozhrnul záclonu a aniž by zabrousil pohledem na mou podprsenku mi poručil: „Ani se nehni. Hned jsem zpátky." A odešel.

„Neobtěžuj se." Zabručela jsem a vytvořila v obličeji pořádný úšklebek. Chovala jsem se jako dítě, ano, ale on také.

Pitomec. Pomyslela jsem si a vytáhla nahoru zbytek šatů. Uhladila jsem všechny záhyby, rozhrnula závěs a prohlédla si svůj obraz v zrcadle.

„To není vaše barva." Ozval se najednou nebezpečně blízko mě hluboký mužský hlas.

Polekaně jsem uskočila a zírala do zelených očí muže se zvláštním úsměvem. Hlavu měl zvědavě nakloněnou a na krku mu vystupovaly šlachy svalů. Měl na sobě upnuté bílé tričko, pod kterým se výrazně rýsovala neskutečná muskulatúra. Perfektní vzhled doplňovaly decentní černé kalhoty a nevýrazné botasky. Světle hnědé vlasy měl nedbale zafixované směrem nahoru. Určitě to nemohl být zaměstnanec. To by byl oblečení v té příšerné zelené teplákovce.