Cursed Moon

3.

Caroline

„Krásné ráno, lásko." Zašeptal mi hlas u ucha a já ospale zamžourala do dvou tyrkysových studánek. Pousmála jsem se.

„Dobré ráno,Damone," šeptla jsem a protáhla se. Copak jsem vážně usnula? Je to vůbec u upíra možné?

„Vypadáš vážně úžasně, když spíš. Ale bohužel musíme jít sbírat kytičky." Uchechtl se a odstrčil se pažemi od postele.

Byl kompletně oděný. Díky podivně sychravému oblečení byl nucen vzít si černou větrovku a šusťákové kalhoty. Samozřejmě, pokud bychom vyrazili třeba na Aljašku, kde by nás nikdo neměl šanci vidět, neřešili bychom problém s oblečením. Jenže jak by to vypadalo, kdybychom se vydali za deštivého počasí do hor jenom v tričku?

„Tereza bude mít starost, většinou pro ni jezdím před školou domů." Vzpomněla jsem si při hrabání v šatní skříni.

„Caroline, Caroline," povzdechl si a odstranil mi pramínky vlasů z čela. „Proč se pořád chováš jako její matka?"

„Mám o ni starost. Nezapomínej, že se po městě prohání šílený vlkodlak a my nevíme, co od něj čekat." Záměrně jsem při jmenování Derekova druhu nepoužila odborný název Ochránce. Koneckonců, vyšlo to nastejno. A Derek ani Alfa nikoho nechránili.

„Derek se pohybuje poblíž," ujistil mě. „A i kdyby nechránil přímo ji, nemůže si dovolit nechat Alfu napáchat škody. Ostatním by to pochopitelně přišlo podezřelé a hrozilo by prozrazení jak našeho, tak jejich druhu."

„Když myslíš." Pokrčila jsem rameny a natáhla na sebe šedou sportovní bundu a černé, upnuté kalhoty. To by mohlo vypadat normálně.

„Věř mi. Znám ho hodně, hodně dlouho." Jemně mě políbil na tvář a sehnul se pro podivně napěchovanou tašku.

„Co je to?" Ušklíbla jsem se a nedůvěřivě k ní kývla.

„Náčiní."

„K tomu, abys vypíchl ze země kytku potřebuješ cepín a tak?" Nadzvedla jsem pobaveně obočí a zběžně si kartáčem projela svoje zlaté vlasy.

„Uvidíš na místě." Ďábelsky blýsknul očima a nepřirozenou – upírskou rychlostí seběhl schody dolů do kuchyně.

Po chvíli se ozvalo podivné bouchání a kutálení, jako by se snad přehraboval v příborníku. Rovněž jsem se přemístila do kuchyně a při pohledu na ostré dřevěné kůly instinktivně zavrčela.

S hrobovým klidem ke mně vzhlédl a konejšivě se pousmál mým oblíbeným pokřiveným úsměvem. „Pro jistotu."

„Já myslela, že na vlkodlaky fungují stříbrné kulky. Ne dřevo." Nedůvěřivě jsem nakrčila nos a přemáhala nutkání rozlomit je a spálit.

„Způsobů, jak zabít, nebo alespoň poranit vlkodlaka je několik. Spálit, utopit, zastřelit..." Začal vyjmenovávat a efektivně počítat na prstech. „Nejsou nijak zvlášť odolní. Jedinou vyjímkou asi bude Alfa. Ten nepůjde zneškodnit tak snadno."

„Doufejme, že se nebude pohybovat v okolí květiny, která ho může znecitlivět." Zamumlala jsem a stočila pohled k dalším, zvláštně vyhlížejícím sáčkům.

Vystopoval můj pohled a opět se pousmál. „To kdyby byla náhodou toxická i pro nás. Připravil jsem se na všechny možnosti."

„Dobře." Kývla jsem a sáhla pro klíček od Chevroletu.