Cursed Moon

11.

Derek mě vedl po chodníčku z velkých, plochých balvanů k chatě, ruku nekompromisně omotanou okolo mého pasu. Nevím, co jsem očekávala - možná polorozpadlou barabiznu s vybitými okny, jako tomu bylo u Petera -, ale tohle rozhodně předčilo veškeré mé představy. Srub byl elegantní, nadčasový a pravděpodobně nově vystavěný. Okolo byly vysazeny mohutné smrky, které baldachýnem svých rozložitých větví dodávaly budově tajemný nádech, nehledě na skutečnost, že cesta, po které jsme sem přijeli, byla nevydlážděná a neoznačená, tudíž jsme museli být opravdu někde uprostřed lesa. Srub byl obložený světle nalakovaným dřevem, dobře rozvržený a měl dvě poschodí. Někde blízko jsem skutečně slyšela šumět vodu.

Než jsem stihla tu dokonalost okomentovat nahlas, se obrovské dveře s železným klepátkem v podobě medvědí hlavy otevřely a Derek mě postrčil dovnitř. Zamračila jsem se, ošívajíc se po jeho doteku, a vyzula si boty. On se s takovými banalitami neobtěžoval, rovnou zamířil širokou chodbou dopředu. Popoběhla jsem, abych mu stačila, a rozhlížela se po stěnách. Všude visely obrazy s loveckou tématikou, většinou až nepříjemně realistické - z očí těch ubohých zvířat přímo čišela agonie. Zavrtěla jsem hlavou, jak se mi náhle udělalo těžko, a doufala jsem, že v domě nenarazíme na nic horšího.

V nejobývanější části srubu to bylo ještě překvapivější, ještě impozantnější než zvenčí. Bylo tam hodně prostoru a díky proskleným dveřím, vedoucím na terasu, i hodně světla. Ve velké společenské místnosti s kuchyňským koutem, který však zjevně nebyl původní, prostorným stolem z cedrového dřeva, obklopeným pěti masivními židlemi, trojicí alabastrových křesel rozestavěných okolo konferenčního stolu těsně před všemu dominujícím krbem a lustrem, tvořeným jelením parožím, jsem se cítila jako v indiánském muzeu kuriozit.

Derek, jenž si mého obdivného pohledu všiml, se samolibě pousmál: "Líbí se ti to?"

"Má to své kouzlo," přiznala jsem naoko nevzrušeně. "Kde je Caroline?"

"Pravděpodobně si s Damonem vyšli na chvíli do přírody. Nevím, co plánuje, ale zatím si běž vybrat pokoj a vybalit."

Ucouvla jsem dozadu pod váhou tašky, kterou mi Derek máchnutím ruky hodil. Pohoršeně jsem zalapala po dechu a s hrdě vztyčenou hlavou vydupala po dokonale hladkých schodech do druhého poschodí. Nedostala jsem od něj žádné konkrétní instrukce, který pokoj je volný, tudíž jsem jednoduše zamířila do toho nejvzdálenějšího, bez ohledu na to, jak se vměstnají ostatní.

Kopnutím jsem rozrazila dveře, odhodila jsem tašku na nepovlečenou postel a rozevřela dokořán obě okenní tabulky, abych vyvětrala zatuchlý vzduch. Větvě staré zkroucené borovice se opíraly o srub těsně vedle mého okna. Litovala jsem, že jsou ložnice až v druhém patře. Kdybych neměla hrůzu z výšek, možná by se mi podařilo sešplhat dolů a utéct.

Vyklonila jsem se, abych se skrz jehličí nabažila pohledu na nekonečné smrkové hvozdy, téměř nepostřehnutelně se pohupující v jemném vánku, když jsem si všimla Dereka, který v nevelkém altánku pouhých několik stop od domu přecházel sem a tam, nervózně se probírajíc havraními kadeřemi. Okamžitě jsem se schovala za stěnu. Ještě by si myslel, že jsem ho špehovala, a já bych mu tak zavdala dokonalou záminku k dalšímu ponižujícímu komentáři.

Opatrně jsem přistoupila k oknu a nenápadně vyhlédla dolů. Doufala jsem, že je dostatečně zaneprázdněný vlastními starostmi, a nenapadne ho podívat se mým směrem. Konečně, nemohl tušit, pro který z pokojů jsem se rozhodla. V době, kdy jsem ještě utíkala půlnočním lesem, se stihl převléknout do upnutého černého trika s dlouhým rukávem a kalhot stejné barvy. Pod tenkou látkou se mu při každém pohybu rýsovaly svaly. Přemýšlela jsem, zda se věnuje nějakým sportům. Pokud ano, poslední dobou je kvůli mně musel notně zanedbávat. Stále jsem nechápala, proč se obtěžuje jakýmsi dohlížením na někoho, ke komu nechová žádné sympatie. A ta noc... každý může uklouznout, ušklíbla jsem se.