Cursed Moon

13.

Pohybovala jsem se někde na hranici mezi vědomím a bezvědomím. Celou noc jsem se převalovala ze strany na stranu, nevrle odkopávala peřinu, když mi bylo příliš horko, a nepřítomně se po ní sápala, jakmile mi začaly mrznout končetiny. Přetáhla jsem si přes hlavu polštář, pokoušejíc se alespoň z části utišit bubnování těžkých dešťových kapek o střešní okno, a odpočítávala sekundy. Byla jsem v peřině schovaná až po uši a upírala pohled přes setmělou místnost na dveře, vyčkávajíc, než se Derek vrátí. Nepřicházelo v úvahu, aby ještě spolu s ostatními seděl u ohně - déšť byl podle zvuku poměrně silný - tudíž ho muselo něco zdržet v přízemí. Představovala jsem si, jak rozveseleně hraje karty; ačkoliv to byla představa dost absurdní, zatímco já jsem se zděšeně otáčela po sebemenším zavrzání podlahy.

Nespokojeně jsem zasténala, jakmile jsem pocítila, že se znovu začínám potit. Strhla jsem ze sebe peřinu, převalila se a ztěžka si stáhla tepláky, jak jsem se snažila zůstat v horizontální poloze. Uvědomila jsem si, že mám vlasy stále stažené v culíku, gumička mě nepříjemně tlačila na zátylku. Otočila jsem se na bok, vysvobodila své vlasy a rychle prohrábla pletenec prsty. Znovu jsem si přetáhla polštář přes oči.

Ležela jsem na zádech, vlasy rozprostřené okolo obličeje, a velmi pečlivě se soustředila na usínání. Ani soustavné ťukání dešťových kapek na okno mi však neznemožnilo myslet; za zavřenými víčky jsem si bezděčně přehrávala indiánské legendy. Vžívala jsem se do rolí nebohých mladých panen, jejichž osudy zpečetily tesáky těch monster, tak silně, až mě rozbolela hlava. Uklidňovala jsem se myšlenkou, že lidé měli v té době pravděpodobně pouze bujnou představivost, a za ty vraždy ve skutečnosti mohli medvědi nebo vlci - to se stávalo i v současnosti, ačkoliv ojediněle.

Třebaže jsem se tomu bránila, přemýšlela jsem nad významem slov, která Sue v naprostém zděšení vykřikovala. Se svou omezenou znalostí francouzštiny jsem si je dokázala přeložit, nicméně nešly mi na mysl souvislosti. Zřejmě nejlogičtějším důvodem byl Derekův vzhled - sama jsem jeho divoké, akvamarínové oči přirovnala ke kočičím, tváře měl zarostlé několikadenním strništěm, svou neuvěřitelnou muskulaturou a mohutným vzrůstem mohl na nezasvěcené působit neobvykle. Mimoděk jsem si uvědomila, že v duchu ho srovnávám s Peterem. Teď minimálně v každodenním stavu jejich tváří; zatímco Derekova byla věčně mužně zarostlá, Peter byl pokaždé dokonale oholený, působil uhlazenějším dojmem. Derek se občas skutečně choval jako divoch, uvědomila jsem si poťouchle, ale mně vlkodlaka nepřipomínal.

Došlo mi, že teď je ta pravá chvíle, abych si promyslela, jak vyřeším problém jménem Peter. Neměla jsem nad čím přemýšlet - samozřejmě kromě legend o vlkodlacích, ale to zrovna nebylo téma, kterým bych se chtěla zaobírat uprostřed temného pokoje - a měla jsem dokonalou možnost urovnat si myšlenky. Pokud jsem se ještě včera odpoledne měla nad čím pozastavovat, teď jsem si byla stoprocentně jistá, co chci. Pro jednou jsem nehodlala brát přílišné ohledy na druhé, co se nevyhnutelného šuškání týkalo. Přeci jenom, Derek byl podivín. Nebude to jednoduché, jak mě sám upozorňoval. Alespoň v jednom jsem však měla jasno - Petera jsem včerejškem navždy odsunula do pozadí. Možná jsem byla příliš naivní, když jsem doufala, že bychom mohli zůstat přáteli. Ať chci nebo ne, oba jsme určitou dobu toužili jeden po druhém... Minimálně do chvíle, než Derek všechno jediným telefonátem změnil.

Promnula jsem si obličej, namáhavě vydechujíc. Bylo toho na mě příliš, všechno se proplétalo. Jedna jediná sekunda přestřihla niť, vedoucí za mým osudem jakožto budoucí paní Haleové.

Zasténala jsem do polštáře. Nemělo cenu nad tím byť jen přemýšlet. Zbytečně jsem se trýznila. Učinila jsem rozhodnutí, které jsem nehodlala změnit, a musela jsem se smířit se skutečností, že odteď už nepřicházejí v úvahu žádné polichocené úsměvy a oddané pohledy.