Cursed Moon

12. 1/2

Seděla jsem na posteli ve svém pokoji, utápějíc se ve výčitkách svědomí. Ignorovala jsem Carolinin hlas, vyvolávající mě z přízemí, i její soustavné klepání na dveře. Nedokázala jsem přestat přemýšlet nad včerejškem. Když jsem se probudila do perlově šedého rána, má první myšlenka patřila Derekovi. Vybavila jsem si ten elektrizující dotek, když se naše rty na zoufale krátký okamžik setkaly, vybavila jsem si výraz v jeho unavené tváři, jak zůstal nehybně stát přede dveřmi. 

Co jsem to udělala? Co jsem si vůbec myslela? První fantazíruji o velkolepé svatbě s Peterem, abych se později vrhla okolo krku Derekovi a políbila ho? 

Nechtěla jsem si to přiznat, ale bále jsem se sejít dolů k ostatním. Bála jsem se jeho reakce. Má rozpolcená mysl by nedokázala snést proud nadávek, výčitek nebo nepříjemných poznámek. Zoufale jsem si kousala ret, snažíc se najít způsob jak s ním nadále komunikovat. Nechtěla jsem zbývajících šest dní přetrpět v ještě nepřátelštější atmosféře, než která mezi námi vládla doteď. 

Nepřátelštější? Mé včerejší jednání rozhodně nepůsobilo nepřátelsky.

Přestala jsem freneticky popotahovat za nestejnoměrné prameny vlasů, které mi visely z ledabylého culíku, a s povzdechem jsem vstala z postele. Naposledy jsem překontrolovala svůj vzhled v kapesním zrcátku a odhodlaně vykročila ke dveřím. Přistihla jsem se, jak se bojácně ošívám, zatímco jsem se natahovala po klice. Doufala jsem, že bude alespoň natolik taktní, abychom se odebrali stranou od ostatních, když si se mnou bude chtít promluvit, abychom si všechno vyjasnili. Caroline s Damonem neměli o mém včerejším neočekávaném chování ani potuchy, a tak to také zůstane. 

Obrnila jsem se sebevědomým úsměvem a stiskla kliku. Krátké, energické zaklepání mě však donutilo ustat v pohybu. Nechápavě jsem se zamračila a rychle otevřela pro případ, že by se má nejlepší kamarádka rozhodla vyrazit dveře pouze proto, aby mi vnutila oběd.

"Potřebuji s tebou mluvit," řekl Derek, opětujíc mi zamračení. Konsternovaně jsem zamrkala, neschopná pohybu, a všechny mé obranné zdi v tu chvíli padly. Okamžitě jsem se však vzpamatovala. Takto jsem to přeci chtěla; promluvíme si stranou od ostatních a všechno si vyjasníme. 

Krátce jsem přikývla, potichu za sebou zavřela dveře a s obezřetným pohledem ho následovala dolů po schodech. Snažila jsem se odhadnout, jakým směrem se bude konverzace ubírat. K vlastnímu překvapení jsem zjistila, že vypadá spíš ustaraně než rozzlobeně. Jak jsme scházeli do přízemí, připravovala jsem si svou řeč. Rozhodně mu ještě jednou poděkuji za to, že mě díky němu nerozsápal medvěd, a pokusím se mu nějakou šetrnou cestou vysvětlit, jak se věci mají. Už jsem nedokázala snést to věčné napětí, které mezi námi panovalo. 

Na posledním schůdku jsem se rozhlédla po místnosti, ujišťujíc se, že se nám podaří vyklouznout ze srubu nepozorovaně. Nevěděla jsem, kam se najednou Caroline poděla, když jsem ji ještě před několika minutami slyšela rachotit s nádobím. 

Se zamyšleným úšklebkem jsem si oblékla svou šusťákovou bundu a klusala za Derekem směrem k altánku. Nespokojeně jsem vzhlédla k ocelově šedé obloze, po které se prohánělo několik zbloudilých seschlých listů. Čekala jsem, kdy začne sněžit. 

Když jsem se posadila do jednoho z proutěných křesel, žaludek mi sevřela ledová ruka strachu. Překvapeně jsem si objala hrudník pažemi, jak jsem si nedokázala vysvětlit, proč tak reaguji na něco, co jsem si sama přála, a s čím jsem bezpodmínečně souhlasila. Musela jsem si odkašlat, abych byla vůbec schopná začít mluvit. 

"V první řadě jsem se ti znovu chtěla omluvit za ten včerejšek. Bylo to nezodpovědné a chápu, že jsem ti tím přivodila hodně starostí. Rozumím tvé averzi vůči mně a v naší situaci nejrozumnějším řešením bude, když odjedeš a zapomeneš, že jsi mě kdy potkal. Odpadnou ti veškeré starosti, nebudeš muset na nikoho dávat pozor, budeš moct pokračovat ve svém dosavadním životě. Caroline a Damonovi se to pochopitelně nebude zamlouvat, ale pokud jim to potvrdíme oba, určitě se s tím nakonec vyrovnají. Já jsem s touto možností smířená už dlouho," lhala jsem. Téměř nic z toho, co jsem mu řekla, nebyla pravda. Necítila jsem to tak ani z poloviny, ale byla jsem připravená vymazat ho ze svého života, jestliže to tak pro něj bude nejlepší. Nedokázala jsem už dál snášet to nepřátelství, nebyla jsem zvyklá, že by ke mně někdo choval tak viditelnou averzi.