Cursed Moon

10.

Táta na mě čekal. Všechna světla v domě svítila. V hlavě jsem měla prázdno, jak jsem se snažila vymyslet způsob, jak mu vysvětlit nepředpokládanou změnu mého doprovodu a hlavně náhlý připravovaný odjezd. Tohle nebude příjemné.

Derek pomalu zastavil, zůstal o dobrý kus dál za mým autem. Motor ztichl a já jsem seděla uraženě bez hnutí, zatímco on naslouchal každému zvuku v okolí, prohlížejíc každý stín, zachytávajíc sebemenší pohyb na vylidněné ulici. 

"Vymysli způsob, jak mu to vysvětlit tak, aby nic nenamítal," řekl Derek tichým, ale napjatým hlasem. "Nechci do toho zasahovat, pokud to nebude nezbytně nutné." 

Cítila jsem, jak se mi slzy tlačí do očí, když jsem se dívala do jeho bezvýrazného obličeje. Neměla jsem ponětí, co se děje, nebo co se bude dít - ostatně jako vždy, když jsem byla v Derekově přítomnosti. Věděla jsem, že tohle není ani zdaleka to nejhorší, co mě dnes večer čeká. Neplánovala jsem tátu vystavit Derekovu neústupnému, rozkazovačnému tónu, ale obávala jsem se, že nesnesu pohled do jeho ztrápených očí. Ze všech sil jsem potlačovala třas brady. 

"Jdeme," zamumlal, vyskakujíc z otevřených dveří. Roztřesenými prsty jsem se dostala z pásů a odmítla Derekem nabízenou ruku. S bezmocně zkroucenými rty jsem kráčela po jeho boku ke dveřím, než mi ovinul paži kolem pasu a nasadil profesionální úsměv. Vedl mě k domu, jeho oči ledabyle těkaly tmou. 

"Půjdu tam s tebou," varoval mě šeptem. 

"Nemusíš se obtěžovat." Popotáhla jsem nosem, stáčejíc pohled k záclonami zataženému oknu, za kterým se rýsovala tátova napřímená silueta. Doufala jsem, že slzy se stanou mou záchranou. 

Derek se zastavil na verandě a vzal můj obličej do dlaní. Prudce jsem trhla hlavou do boku, bylo mi jedno, jak to bude před tátovýma očima vypadat. Nikdy jsem mu netvrdila, že k Derekovi něco cítím.

"Dělám to pro tvoje dobro, ať si myslíš, co chceš," procedil skrz zaťaté zuby. "Jednou mi za to všechno poděkuješ." 

Vzdorovitě jsem vystrčila bradu, propalujíc ho pohledem. "Samozřejmě. Pokud máš pocit, že Peter pro mě představuje nějaké nebezpečí, a odvážíš mne odtud jenom proto, že se nedokážeš vyrovnat s žárlivostí, je to nepochybně pro moje dobro." 

Viditelně jsem ho svou opovážlivostí překvapila. Několikrát konsternovaně zamrkal, aby mě hned na to uzemnil dalším rozkazem: "Jdi dovnitř, Terezo, tvůj otec si už teď pravděpodobně říká, co tady v této situaci řešíme." 

Zlostně jsem zalomcovala s klikou, aby se dveře otevřely, vstoupila dovnitř a zabouchla je za právě vejduvším Derekem.

"Terezo, ty už jsi doma?" Táta postával v obývacím pokoji, na tváři spokojený úsměv. Jakmile však za mými zády zaregistroval Dereka, jeho hrdý výraz o něco zchladl. Pousmála jsem se v pocitu zadostiučinění - očividně z něj byl alespoň o něco méně nadšený než z Petera. 

"Ano, nakonec jsem se vrátila dřív," pronesla jsem tónem, jenž nepřipouštěl žádné další otázky a nechával prostor dalším oznamujícím větám. "Tati, s Derekem jsme se rozhodli, že si na nějakou dobu vyjedeme do přírody. Ve škole prosperuji, dokonce se nebojím tvrdit, že jsem v některých předmětech popředu, a oba jsme usoudili, že bych si zasloužila trochu odpočinku. Nemusíš mít obavy, pojede s námi i Caroline a Derekův bratr Damon - budu plně zaopatřená." 

Táta nepatrně svraštil obočí, jeho hlas byl podezíravý. "Stalo se něco?" 

Jak jsem si vůbec mohla myslet, že dokážu tak lehce přesvědčit samotného šerifa? Vždy jsem byla příšerná lhářka, navíc teď, kdy jsem měla až děsivě málo informací. Nevinně jsem vykulila oči, otáčejíc hlavu dozadu na Dereka. "Ne, co by se mělo stát?"