Cursed Moon

Prolog

Caroline

Probudila jsem se do ztemnělé místnosti, do které pronikalo díky těžkým záclonám jen trochu měsíčního světla. Damon vedle mě nespokojeně zabručel ze snů a hrábl dlouhou paží, ve snaze přitáhnout mě zpátky. Otočila jsem se k nočnímu stolku, na němž byl postavený budík s červeně svítícím časem 2:15. Buďto jsem měla extrémně realistický sen, nebo opravdu někdo zvonil u Damonova domku o čtvrt na tři v noci.

Když už jsem chtěla znovu ulehnout a navázat na přetrhnutou nit snu, ostré zaryčení zvonku se ozvalo znovu. Tentokrát jsem se bez rozmýšlení sebrala, opatrně vyklouzla zpod péřové přikrývky a jako noční košili použila na podlaze pohozený ručník. S preventivně nasupeným výrazem jsem seběhla schody do kuchyně a odtamtud se vydala ke zdobeným mahagonovým dveřím.

V duchu jsem si připravovala pořádně peprnou nadávku pro toho, kdo se mě opovažuje budit uprostřed noci. Ostrým trhnutím jsem dveře otevřela a nadechla se – abych zůstala stát s pusou překvapeně pootevřenou.

Slova, která se mi rojila v hlavě, se začala rozplývat, když se moje oči střetly s pohledem muže až znepokojivě podobného Damonovi. Oblečený byl celý v černém, černá kožená bunda, černé upnuté kalhoty a černé botasky. Košili pod bundou měl lehce rozepnutou, odhalovala tak vějířky tmavých chloupků.

Jeho brada byla vysunutá vzhůru. Jasně zelené oči prosakovaly do rysů na mé tváři. Jeho úzké, růžové rty srdcovitého tvaru nebyly zkřiveny ani v úšklebku, ani v úsměvu – jak tomu obvykle bylo u Damona. Strništěm obrůstající, ostře vymezená čelist dokonale rámovala jeho tvář.

Havraní kadeře byly uhlazeny dozadu a lakem zafixovány směrem vzhůru, pryč z jeho tváře, jinak celkově neuspořádané, což ho dělalo ještě atraktivnějším.

„Je Damon doma?" Svraštil výrazné obočí, ale vypadal, jako by to sám věděl.

„Ano, ale -" Než jsem stihla dokončit větu, protlačil se kolem mě dovnitř a přimáčkl mě tak k zárubni dveří.

„Pardon?" vyjekla jsem a rozběhla se za ním do kuchyně. Až tam jsem si uvědomila, že jsem vlastně oblečená jenom v sněhobílém ručníku. Jenže právě nám do domu vnikl cizí muž, extrémně podobný Damonovi, a očividně ho naprosto neinteresovalo, co mám na sobě.

„Potřebuji s ním mluvit." Dodal na vysvětlenou a rozhlédl se kolem sebe po kuchyni.

„Obávám se, že spí," vzdorovitě jsem si založila ruce na prsou a zároveň se tak ujistila, že mi ručník nespadne.

Na chvíli téměř zkameněl a jeho náhlé, celkové mlčení mi vnuklo otázku, jestli vůbec žije, protože ani zvedání a klesání jeho hrudníku v tu chvíli neprokázalo jeho existenci.

„Teď už ne," švihl pohledem zpátky ke mně a já se zaposlouchala do zvuků v nočním domě. Opravdu se po chvíli ozvaly rychlé kroky po schodech, a vzápětí už před námi stál kompletně oděný Damon s, k mému údivu, nepřekvapeným výrazem. Jeho zamračením zkřivený obličej byl spíš ustaraný.

„Dereku," kývl a oba se naráz rozešli do obýváku. Civěla jsem.

Jakmile jsem se alespoň z poloviny vzpamatovala, odklusala jsem za nimi do vedlejší místnosti. Ten Derek seděl na jednom z tmavě hnědých křesel, obočí svraštěné do jediné linky a nohy podivně rozkročené.

„Promiň, ale to je vážně nesmysl. Vždyť ve městě už jeden je," zamračil se Damon a začal přecházet po obýváku, nevěřícně kroutíc hlavou.