Cursed Moon

14.

Caroline

"Je pryč!"

Derekův žalostný výkřik mi rezonoval v mysli. Stála jsem při otevřených dveřích svého pokoje, ostré světlo lamp na chodbě mě oslepovalo, a otupěle sledovala, jak freneticky přecházel po prostoru, prsty zabořené ve vlasech. Vyměnili jsme si s Damonem lehce zmatený pohled, než jsem se konečně vzpamatovala. Uvědomila jsem si, že Derek se nestaral o nikoho a o nic, co by ho dokázalo takto vyvést z míry. O nikoho, s výjimkou Terezy.

Během sekundy jsem se rozběhla chodbou a s divoce bušícím srdcem rozrazila dveře jejího pokoje. Bouchla jsem zaťatou pěstí do vypínače a žaludek mi sevřela ledová ruka strachu, když jsem zjistila, že je její postel skutečně prázdná. Vytřeštěnýma očima jsem zatěkala po místnosti, ačkoliv to bylo zbytečné. Nechtěla jsem propadnout panice, ale okamžitě jsem přesně věděla, co se stalo.

Bezmyšlenkovitě jsem vyběhla na chodbu a vtrhla do dalšího pokoje s pootevřenými dveřmi, následujíc její slabou, květinovou vůni. Rychle jsem pohledem pročesala místnost, než mé oči spočinuly na krajkované záclonce, jež se nevinně pohupovala ve větru. Za půl sekundy jsem se přemístila k otevřenému oknu a vyhlédla ven. Zhluboka jsem se nadechla, pokoušejíc se rozeznat jakékoliv pachy, ale cítila jsem pouze všudypřítomný odér smůly a zmoklého jehličí. Zaklela jsem a praštila rukou do okenice.

"Zatraceně, Dereku! Uklidni se, hned!" Slyšela jsem z chodby Damonův rozhodný křik.

"Jak se mám, sakra, uklidnit, když mi ji odnesl z vlastního domu?!" zařval Derek. "Proč tady jen tak stojíme? No tak, hni se!"

Za jeho vzteklým hlasem se ozval další zvuk - hlasitý lomoz, tříštění skla a prudký, tupý náraz. Zděšeně jsem vykulila oči, vybíhajíc svou přirozenou rychlostí zpět na chodbu. Nevěřícnýma očima jsem sledovala, jak se Damon se zaťatými zuby pokoušel udržet vzpouzejícího se Dereka u stěny. Ještě nikdy jsem se nesetkala s takto rozzuřeným vlkodlakem.

Jeho oči zářily temně karmínovou barvou, zlověstné a krvelačné. Pod kůží na ocelových pažích mu vystupovaly provazce svalů snad ještě výrazněji než jindy. Vztekle cenil zuby, zatímco jeho prsty svíraly Damonovo tričko, a z hrdla se mu vydralo divoké zavrčení. Vůbec se to nepodobalo zvukům, které jsem od něj doposud měla možnost slyšet; byl to jeden z nejděsivějších zvuků, jaký jsem slyšela, a od kořínků vlasů po paty mi přeběhlo chvění. Zdálo se mi, jako by se třásl hněvem, jeho silueta se mi pomalu rozmazávala před očima.

Okamžitě jsem se k nim vrhla, tesáky rovněž vyceněné, a postavila se Damonovi po boku. Propalovala jsem Dereka soustředěným pohledem a snažila se mluvit klidně, ačkoliv to uvnitř mě vřelo. "Dereku, Dereku, klid! Tereza je v pořádku, rozumíš? Tereza!"

Vrhl po mně nenávistným pohledem, ale jeho zlé rubínové oči o odstín zchladly. Nepřestával však cenit zuby, z prsou mu vycházelo bublavé vrčení. Trhl hlavou a po několik sotva postřehnutelných chvil zíral do prostoru - jeho hrudník se zvedal v delších intervalech, vrásky okolo nosu se mu pomalu vytrácely. Naposled se zhluboka nadechl, odstrčil Damonovy ruce a sevřel dlaně v pěst, až mu zbělaly klouby.

"Co chcete dělat?" zeptal se po chvíli chraplavým hlasem. Nedíval se do našich starostlivých obličejů, s pevně semknutými rty se soustředil na texturu podlahy.

Když Damon nepromluvil, nejistě jsem se chopila slova. "Samozřejmě bychom měli vyrazit co nejdříve. Ovšem problémem je, že venku je všechno mokré, nikdo z nás ji nebude schopný ucítit. Možná by bylo lepší, kdybychom počkali alespoň do svítání..." Avšak stačil mi jediný pohled do Derekovy vztekem zsinalé tváře, abych pochopila, že ji by byl schopný najít za jakéhokoliv počasí a v jakoukoliv denní dobu. Rezignovaně jsem našpulila rty a založila si ruce na prsou, vyčkávajíc, co lepšího vymyslí oni.