Cursed Moon

12. 2/2

Ostré sluneční světlo, dopadající dovnitř nezataženým střešním oknem, mě nakonec probudilo. Zasténala jsem a nespokojeně jsem se zavrtěla, jak mě všechno bolelo. Křečovitě jsem k sobě tiskla víčka - věděla jsem, že pokud otevřu oči, na několik vteřin mě slunce oslepí. Pokusila jsem se stočit do klubíčka a zabořit hlavu do polštářů, abych se znovu ponořila do toho příjemného přítmí zamračeného dne. Jakmile jsem však zatlačila proti něčemu výrazně pevnějšímu, než byl polštář, trhla jsem sebou a zamžourala do světla. 

Kousla jsem se do rtu, abych se nezachichotala a neprobudila ho. Uvědomila jsem si, že po celou dobu, co jsme leželi, jsme nezměnili polohu. Stále jsem byla natažená těsně vedle něj, paži ovinutou okolo jeho hrudníku, nohu přehozenou přes jeho bok. Místo polštáře jsem měla pod hlavou jeho ruku - proto jsem se cítila tak rozlámaná. 

Konečně jsem si mohla prohlédnout jeho obličej bez toho, abych se soustředila pouze na jeho oči. Vrývala jsem si do paměti každý centimetr jeho tváře, která vypadala ve spánku tak zranitelně. Ačkoliv jsem měla nutkání natáhnout ruku a dotknout se jeho mužného obličeje, neodvážila jsem se ani pohnout. Blaženě jsem se usmála a užívala si ten moment natolik, že mi ani nepřipadalo podezřelé, že se jeho rty roztáhly do úsměvu. 

"Mluvíš ze spaní." Jeho horký dech mi ovál tvář, když nevzrušeně promluvil, oči stále zavřené. Okamžitě jsem zčervenala a odvrátila pohled. Zapomněla jsem, že člověk většinou vycítí, když na něj někdo civí tak, jako jsem já civěla na něj. Cítila jsem se příšerně, neodvažovala jsem se promluvit. 

"Nebylo to nepříjemné poslouchat, když jsi zrovna nemumlala o medvědech. Pořád z nich máš strach?" Sama jsem teď vytušila, že se na mě dívá, a přinutilo mě to vzhlédnout k jeho pobaveným očím. Neurčitě jsem pokrčila rameny. Určitě jsem nemluvila jen o medvědech, když se tak potutelně usmíval. 

"Pověz mi," protáhl a začal mi ukazováčkem vykreslovat na záda kroužky. Zachvěla jsem se a přemohla připitomělý úsměv, který se mi vinou lechtání rozléval po tváři. "Opravdu bys chtěla, abych tě znovu políbil?" 

Neodpověděla jsem, z úst se mi vydralo pouze zahanbené zanaříkání. Zavřela jsem oči a schovala si hlavu pod jeho rameno, jak jsem hořela studem. 

"Takže chtěla," odtušil, pracně zadržujíc smích. "Nemáš se za co stydět. Každý máme svoje sny a přání. Navíc, ty jsi nesobecká - tohle nepatří mezi nesplnitelné." 

"Přestaň mě mučit," zafňukala jsem, předstírajíc, že mým momentálně největším zájmem je studování textury jeho bavlněného trička.

"Dobře, vyberu si to jindy," slíbil, jeho prsty stále bloudily po mých zádech. "Mimochodem, nerad tu chvíli kazím, ale pokud nevyjdeme z pokoje do pěti minut, Caroline mě začne podezírat, že jsem tě zmanipuloval a použil proti ní. Ale řekni sama, chce se ti teď  koupat?" 

"Pokud se budeš koupat ty..?" Podívala jsem se na něj v obavách, že jsem překročila mez. Bude pravděpodobně ještě chvíli trvat, než si ujasním, co můžu a nemůžu říkat.

"Samozřejmě. Co kdyby se z lesa vynořil medvěd a myslel by si, že jsi přerostlý losos?" pousmál se.

"To není legrační," poznamenala jsem rozzlobeně, "Vždyť jsi sám říkal, že kdybys tehdy přišel jen o chvíli později, byla bych..." 

"Nepřipomínej mi to," obořil se na mě, obočí zlostně stažené, "Nemůžu za to, že neustále utíkáš hrobníkovi z lopaty." 

Nadechla jsem se, abych po něm štěkla, ale okamžitě jsem se zarazila. Bolestivě jsem si skousla spodní ret - nechtěla jsem zbytečně vyvolávat hádku. Nesouhlasila jsem s jeho postřehem, nicméně hodlala jsem si své názory pro jednou nechat pro sebe.