I need only one thing... (Niam) cz

20.

Louis

Dnešní den byl celý pochmurný a deštivý. To mi ani v nejmenším nezabránilo, abych nasedl do svého červeného, naleštěného sporťáku a jel si to s tím mafiánským grázlem vyřídit. Nikdo vlastně neznal jeho pravé jméno a možná to tak bylo lepší. Jediné co jsem se doslechl bylo, že pochází odněkud z Ruska a že bych si na něj mněl dávat sakra velký pozor, pokud půjde o pašování drog. A tak se mu začalo říkat prostě Rusák a každý kdo mněl všech pět pohromadě si dával velký pozor aby si to s ním nikdy moc nerozházel.

Po asi hodině jízdy jsem zaparkoval před velikánkou vilou, která mněla několik částí a vypadala spíše jako nějaký palác.

Mokrý štěrk mi pod podrážkami mých bílých conversek nepříjemně křupal. A i moje oblečení odráželo dnešní bouřkové mraky na nebi. Byl jsem dnes oblečený celý v šedo-černé barvě. Ale nejdůležitějším kouskem byli moje černé roztrhané jeansy které mi vždy nosily štěstí.

Když jsem došel, až před vchod musel jsem ještě vyhopkat pár schodů, abych se konečně dostal před veliké dvoukřídlé a celé prosklené dveře s orientálními motivy. Vypadali velice draze ostatně jako všechno na tomto pozemku.

Klepáním jsem se zrovna v tuto chvíli nezdržoval a naštvaně vrazil dovnitř. Hned jak jsem vešel se, ale po mém boku objevil snědý mladík v šedém obleku a snažil se mi vysvětlit, že pán tohoto domu dnes nemá na neohlášené návštěvy čas.

,,Okamžitě mě zaveď k tomu zatracenému Rusákovi, nebo za sebe neručím'' rozkřikl jsem se a myslel svoje výhružky naprosto vážně.

,,Dobře pane pokud se uklidníte odvedu vás do jeho kanceláře.''

,,Nebojte už jsem naprosto klidný'' řekl jsem sarkasticky.

Na jednu stranu jsem byl i docela rád že jsem ho nemusel hledat sám, protože tohle nebyl dům ale bludiště se stovkami stejných chodeb a dveří.

Asi po deseti minutách chůze, které byli jako věčnost jsme se konečně před jedněmi tmavými, mahagonovými dveřmi zastavili. A já mohl konečně vstoupit dovnitř.

Ocitl jsem se najednou jakoby v jiném světě. Celá tahle obrovská místnost byla zařízena jako pracovna. Všemu vévodil obrovský psací stůl. Vše bylo laděno do tmavých barev s prvky zlaté až na pravý béžový perský koberec. Bylo to tu vybaveno ve stylu člověka, který už neví co s penězi.

Za stolem se na pohodlné židli rozvaloval starší muž v černém obleku a jeho tvář zdobil úsměv od ucha k uchu. Jako kdyby mě snad očekával už od božího rána. Seděl tam naprosto klidně a kouřil doutník. A já byl každou sekundu naštvanější a nepříčetnější. Ale pokoušel jsem se to na sobě nedávat tak znát.

,,Dobrý den pane Tomlinsone'' pronesl svým klidným a nechutným hlasem až se mi z toho jeho tónu chtělo zvracet.

,,To je od vás milé, že jste se tu u mě zastavil na odpolední čaj a sušenky'' jestli tohle mněl být vtip tak jsem se teď tedy opravdu nesmál.

,,Nejsem tu kvůli žádným podělaným sušenkám. A vy to víte. Přišel jsem konečně splatit ten dluh, co tady mám a celou tuhle šílenou situaci konečně uzavřít'' řekl jsem přísně.

Bohužel z druhé strany místnosti se ozval pouze bublavý smích.

,,Pane Tomlinsone tady si nebudete určovat žádná pravidla. Jestli jste si toho doposud nevšiml tak toto je můj dům a vaše slovo zde nemá vůbec žádnou váhu.''

,,Pokud to ještě nevíte, máme tu už i pana Nialla Horana a ten také neprojevil dostatečnou ochotu ke spolupráci a tak skončil tak jak si zasloužil.''

Ty jeden zasranej Rusáku, okamžitě Nialla pusť. On za nic nemůže. Tohle je jenom mezi námi dvěma a takovej Ruskej zmrd jako ty mi nebude říkat, co mám dělat'' přešel jsem okamžitě k nadávkám a nezdvořilému tykání.

,,Pokud Niallovi zkřivíš jenom jediný vlas tak ten tvůj velkej Ruskej zadek dokopu osobně až na Sibiř'' bylo to poslední, co jsem řekl, než se ten Rusák přede mnou postavil a se zamračeným obličejem lusknul prsty. A mně se zatmělo před očima.

Niall

Svým ustavičným mluvením a vzdorovitým chováním jsem si tu moc nepomohl. A tak jsem skončil spoutaný a sám v tmavém vlhkém sklepě pouze s jedním malým okénkem u stropu. Naštěstí jsem tu už nemusel mít zalepenou pusu a tak jsem si tu mohl křičet a volat o pomoc dle libosti. Stejně mě tu nemohl nikdo slyšet.

Najednou jsem ale uslyšel nějaký ruch za dveřmi, pak se dveře najednou otevřely dokořán a nějaké dvě namakané gorily sem táhli hnědovlasého mladíka který byl v bezvědomí a také jako já spoutaný. Až když mi ho hodily k nohám a jemu do tváře padlo trochu světla jsem poznal kdo to je. A popravdě teď už to opravdu nebyla vůbec žádná sranda protože přede mnou na zemi právě ležel Louis s monoklem a natrženým rtem ze kterého mu ještě stále tekla krev. Někdo ho pěkně zřídil a já ani radši nechtěl vědět, kdo to byl.

Když jsme zde s Louisem osaměli znovu se tu rozhostilo ticho a šero. Teď to ale bylo jiné, protože už jsem tu nebyl sám. I když bych byl radši kdyby byl Lou někde venku a nic mu nebylo. Záhadou ale pro mě bylo jak je do téhle věci zapleten právě Louis. Nedokázal jsem si totiž ani představit že by zrovna on byl spolčený s těmihle mafiány, ale třeba tu byl jako já úplně náhodou.

A tak jsem se po malých kouskách došoupal až k Louisovu nehybnému tělu. (Jen si to zkuste když máte ruce i nohy svázané.) A snažil jsem se zjistit, jestli ještě stále dýchá. Položil jsem si svoji hlavu na jeho hruď a když jsem uslyšel pravidelný tlukot jeho srdce byl jsem snad nejšťastnější člověk na celém světě. Bohužel jsme ještě nemněli vůbec vyhráno.

Harry

Probral jsem se z neklidného spánku celý rozlámaný, a když jsem se podíval na mobil s hrůzou jsem zjistil že už jsou dvě hodiny odpoledne. Liam mi ještě stále pochrupával na klíně a tvářil se spokojeně. Na displeji mého mobilu mě ale překvapilo i nespočet nepřijatých hovorů a od Louise i jedna SMS kterou mi poslal asi před hodinou.

,,Promiň Harry nechtěl jsem tebe ani Liama do celé této záležitosti zatahovat ale teď už je asi stejně pozdě. Musím všechno vyřídit sám. Pokud by to nedopadlo dobře, nebo se mi něco stalo, což neočekávám J. Tak chci abys věděl že tě miluju.  Louis

Ahojky plyšáčci,

Tak takhle nám to dopadá když se do toho vloží Louis :DDD

Ale aspoň se nám to trochu promíchalo ted tu je Nouis a Lirry...

Jen teď ještě nejsem úplně rozhodnutá kdo pak nám ty dva blázínky zachrání :DDD

Někdo nějaké návrhy?????

Jsem štěstím bez sebe že už jsme u 20 dílu.  Bombááááá :DDDD 

Moc vám všem děkuju za hvězdičky a taky za komentáře. Hrozně moc to pro mě znamená.

A mám pak obrovskou motivaci psát pořád dál a dál a vymýšlet další pokračování.

Ještě jednou děkuju. Pa a zase brzy mě tu budete mít s dalším dílem to je vám doufám jasné :DDDD

-Claire-