I need only one thing... (Niam) cz

4.

Po tom co byl Liam u mě doma a jasně mi ,,naznačil'' co se stane pokud budu pokračovat v jeho sledování jsem se zařekl že už toho nechám. Nechtěl jsem si přidělávat další problémy. Jenže něco uvnitř mě bylo silnější. A tak jsem musel zvolit kompromis. A tím bylo pokračovat ve sledování ale za žádných okolností se nenechat nachytat. A tak jsem tedy zvolil novou bezpečnější sledovací metodu.
Když jsem byl malý rád jsem v noci dalekohledem pozoroval hvězdy.
Byl naprosto úžasný dalo se s ním sledovat úplně všechno jak na blízko tak na dálku. Stačilo pouze vyměnit čočky.
Po asi půl hodině hledání v garáži jsem celý zaprášený s vítězoslavným úsměvem konečně našel co jsem hledal. Teď už jen stačilo najít nové místo na pozorování. A tím super tajným místem byla půda.
S dalekohledem v náručí jsem se vydal po schodech nahoru a ani jsem si neuvědomil že beru schody po dvou. Konečně jsem stál před starými dveřmi a nemohl se dočkat. Dveře jsem si musel odevřít loktem a dával jsem pozor abych dalekohledem o něco nezavadil a nerozbil ho. Když jsem vešel do tmavé a zaprášené místnosti nechal jsem své oči přivyknout tomuto šeru. Bylo tu pouze jedno malé okno, ale to jsem přesně potřeboval.
Dalekohled jsem postavil kousek od okna a šel si najít nějakou židli z harampádí v rohu místnosti.
,,Proč mě jen tohle místo nenapadlo už dříve'' řekl jsem si pro sebe a zakroutil jsem hlavou.
Liamův dům byl nižší než můj takže mě z tohoto místa nemohl nikdy nikdo vidět. A i díky dalekohledu jsem mohl sedět dál od okna.
Opravdu jsem byl na sebe pyšný jak úžasně jsem to celé vymyslel. Ještě jsem si do kuchyně došel pro nějaké pití a jídlo a mé sledování mohlo začít.
Nejdříve jsem dalekohled otočil na Liamovu zahradu ale nic zajímavého se tam nedělo. A tak jsem si se smutným povzdechnutím sednul na židli a načnul balíček brambůrků.
Po té co jsem snědl všechny své zásoby se začalo už trochu stmívat. A přesně v ten moment když jsem se chystal odejít se v Liamově koupelně rozsvítilo světlo. V tu chvíli jsem si připadal jako malé dítě o Vánocích co čeká na dárky.
Rychle jsem své oko nalepil k čočce dalekohledu a natočil ho tím správným směrem. Pak už jen stačilo zaostřit a bylo to.
Bohužel jsem ale neuviděl Liama ale pouze jeho stín. Po chvilce mi ale zmizel i Liamův stín ale místo toho se mi v mém výhledu objevil sjutečný Liam.
Opřel se o parapet okna a koukal se zamyšleně ven. V tuto chvíli jsem si mohl v klidu prohlédnout celý jeho obličej. Ale podle mého názoru vypadal hodně unaveně. Prozrazovaly to jak jeho tmavé kruhy pod očima tak i jeho rozcuchané vlasy. Byl smutný jako by ho snad něco trápilo. Z toho jeho umučeného výrazu mi taky nebylo zrovna veselo ale nemohl jsem mu nijak pomoct. Ale opravdu mě zajímalo kdo nebo co za tím je. Protože jeho úsměv pro mě byl jako když po dlouhé době vyjde slunce. Taky jsem ho potřeboval k životu.
Pak jsem ale dalekohled trochu oddálil abych si mohl prohlédnout celou jeho postavu. A to co jsem uviděl mi na klidu vůbec nepřidalo.
To že tam celou dobu seděl jako hromádka neštěstí už jsem stačil nějak zpracovat ale to že byl zabalený do mé obrovské osušky s Irskou vlajkou jsem tedy rozdýchat nedokázal.
Dostal jsem ji před rokem od kamarádů po té co jsem se natrvalo přestěhoval do Londýna. Byl to narozeninivý dárek. Tak jsem mohl mít kousek domova vždy při sobě.
Jenže se mi asi tak před měsícem ztratila neznámo kam, když jsem si ji na chvilku přehodil na zahradě přes plot aby mi uschla.
A teď jí má on a tulí se k tomu kusu látky jako kdyby to byla ta jediná věc kvůli které může přežít další den...