I need only one thing... (Niam) cz

28.

Harry

Tak tohle jsem opravdu nezvládl. Co mi tu dříve chybělo než mě Sam načapal jak telefonuju s Niallem? Mněl jsem všechno a nemohl jsem si stěžovat. Teď ale začalo to pravé ,,peklo''. Důkazem toho bylo, že mě Sam připoutal za pravé zápěstí k posteli. A mohl jsem se jen domýšlet, co všechno ještě bude následovat. Co má semnou v plánu věděl v tuhle chvíli asi jenom bůh. Ale bylo mi jasné, že za svoji neposlušnost budu muset nějak zaplatit. A tak jsem se s beznadějí raději schoulil do klubíčka a snažil být se co nejvíce nenápadný. Usnout se mi podařilo, až když jsem si vybavil Louisovu usměvavou tvář.

Niall

Ať jsem se celý týden snažil, jak jsem chtěl nedokázal jsem Louise odradit od toho aby zase spadl na úplné dno a začal pracovat pro toho zpropadeného Rusáka. Bohužel ale Louis je už od přírody tvrdohlavý jako mezek a ani já s Liamem jsme s ním nedokázali hnout. A to jsme u toho museli ještě poslouchat jeho poznámky, jako že už život nemá cenu atd. Zkráceně řečeno Louis byl prostě ztracený případ. Otázkou ale stále zůstávalo jaký důkaz by tomu našemu modrookému telátku konečně otevřel oči.

Louis

V téhle obrovské mafiánské vile mě přivítali jako krále. Cítil jsem se báječně. Tady si mě alespoň vážili a nesnažili se o mě pořád starat, jako kdybych byl snad nějaká porcelánová panenka.

Už jsem se nemohl dočkat, až mi přidělí nějaký úžasný a nebezpečný úkol a já se do něj hned po hlavě vrhnu. Chtěl jsem všem a hlavně sobě dokázat že zvládnu naprosto cokoliv. A že se tady komukoliv vyrovnám.

Pro začátek mi byla přidělena prý jen nějaká drobnost, abych prokázal svoji věrnost a poslušnost. Byl jsem odveden spletitou sítí chodeb až do nejvyššího patra kde mě až na úplném konci chodby postavili před obrovské mahagonové dveře které jsem mněl podle všeho hlídat a hlavně se vůbec nezajímat co je uvnitř.

No tak popravdě zrovna takovýhle úkol jsem si tedy nepředstavoval. Něco trochu více akčního by tedy rozhodně nevadilo. Takhle se tu po pár hodinách unudím k smrti.

Ale tak co. Stát u dveří snad ještě zvládnu.

To co mi ale celou dobu vrtalo hlavou bylo proč tak hrozně moc trvali na tom abych ty dveře neotevíral. Bylo to zvláštní když jsem musel hlídat něco a vůbec netušil co to může být. Představoval jsem si že v té místnosti je třeba obrovský trezor plný peněz a nebo nějaké ukradené obrazy a další cennosti.

Tohle celé ale mnělo jeden háček. Byl jsem už od malička hrozně zvědavý. A tak jsem se pro tentokrát zařekl, že to vydržím a ty dveře neotevřu. No upřímně po třech hodinách stání a přešlapování na místě před těma zatracenýma dveřma mě moje přesvědčení začalo pomalu ale jistě opouštět.

Co by se stalo tak hrozného, kdybych tam jen na chviličku nakouknul? Stejně by se to nikdy nikdo nedozvěděl.

Už jsem mněl ruku na klice když v tom jsem zevnitř uslyšel nějaký zvuk. Co to proboha bylo? Nějaké fňukání? To snad ne hlavně mi neříkejte, že za těmi dveřmi je nějaká malá rozmazlená holka. Kterou mám hlídat proto aby nešla o půlnoci s kamarádkami na diskotéku.

Po asi dalších deseti minutách přemáhání jsem ale kliku přece jen zmáčkl. Pomalu jsem otevřel dveře a čekal co se stane. Ale neviděl jsem nic zvláštního. Byla to obrovská ložnice a všude bylo šero jediné světlo sem dopadalo z chodby za mými zády. Otevřel jsem tedy dveře dokořán abych si mohl pokoj lépe prohlédnout. Nebylo tu moc nábytku ale to co mě na upoutalo byla velká masivní postel s nebesy a hromadou polštářů a přikrývek přímo uprostřed.

Nejdříve jsem si myslel že tu nikdo není a já už se z toho stání přede dveřmi dočista zbláznil. Ale další zafňukání mě přesvědčilo o opaku.

,,Haló, je tu někdo?'' zeptal jsem se nesměle.

Nikdo mi neodpověděl a tak jsem to už chtěl vzdát a přestat tu slídit. Ale pak jsem uslyšel hlas, jeho hlas.

,,Lou? Jsi to ty?''

Až teď jsem mezi polštáři rozeznal schoulené klubíčko které vydávalo ty zvuky.

Opravdu mě to zaskočilo když jsem ho tam tak viděl smutného, uplakaného. Byl jako nějaké raněné zvíře. Jeho kaštanové vlasy byly zplihlé a lopuchově zelené oči mě přímo prosily o pomoc.

Když mi došlo že Harry je ten koho tu hlídám udělalo se mi z toho lehce nevolno.

Jak mu tohle mohli udělat? Jak jsem to proboha mohl dopustit?

Okamžitě jsem překonal tu vzdálenost mezi námi abych ho mohl vzít do náruče. V hlavě mi sice celou dobu blikalo červené světýlko že mě Harry podvedl. Ale takhle jsem ho nemohl vidět i kdyby mi provedl něco mnohem horšího.

Protože to když jsem ho sevřel v náručí bylo jako kdyby bylo vše najednou zase v pořádku. Všechny starosti byli najednou pryč a já se zase mohl svobodně nadechnout bez toho aby mě pokaždé píchlo u srdce z toho že jsem nevěděl kde je.

On pro mě představoval domov kde se mi nemůže nic stát...

Ahojky pampelišky,

co říkáte na další část????

Co myslíte že udělá Louis teď? Zachová se jako hrdina nebo zbabělec?

A jaké je vaše oblíbená písnička z MITAM???

If I could fly je hrozně smutný ale dokonalý Larry song :)

-Claire-