Doctor je jen pseudonym (Proběhne přísná korekce díla)

KONEC ČASU

MEZITÍM V TARDIS (Z POHLEDU DONNY)

Vše přišlo tak nečekaně. Den začal naprosto klidně. Poslala jsem děti k mojí matce domů, protože si už dlouho stěžovala, že svá vnoučata vidí jen málokdy. Když jsem si vzpomněla, byla jsem doma. Bylo to, jako blesk z čistého nebe. Hlavou mi projela energie, která by se dala srovnat s tou Doctorovou. "Jsem zpět" Pomyslela jsem si. Zašla jsem tedy do děckého domova v našem městě a ptala se po ní. Našla jsem ji a s ní i Doctora. Byl sice vzhledově jiný, ale jinak se moc nezměnil. Regenerace.... Byla jsem z počátku z toho všeho nesvá a smutná, ale hned bylo jasné, že na to vše není čas. Teď tu sedím opřená o řídící konzoli s Jenny.

"Co budeme dělat?" Přerušila mé myšlenky otázkou. 

"To nevím" odpověděla jsem popravdě. Doufala jsem však, že se něco stane. Že se Doctor co nejdřív vrátí.

Z POHLEDU DOCTORA

Stojí tam tak živá a skutečná. Není to jen přelud? Zní to tak neuvěřitelně, že je to opravdu ona. Můj pohled z ní padne na mé budoucí já vedle mě, kterého zaplavuje regenerační energie. Co zahlédnu mi vyrazí dech. Jeho tvář se pozvolna mění. Zahlédnu tam každou svou tvář, kterou jsem kdy měl. Když vidím tu svou -tu mou momentální- ,která se mění ve starou tvář rozlobeného muže se šedými vlasy, napočítám dvanáct. Další tvář už je ta, která mu opravdu patří, takže třináct. Třináctá regenerace s černými kudrlinami. Na okamžik mi v hlavě probleskne to, že zemřu ve své třinácté regeneraci a ani jednou jsem nebyl zrzek. Ohlédnu se rychle zas na Rose Tylerovou tak živou a skutečnou, jak tam stojí. Rozeběhne se k nám. Běží a běží. Připravuji se na to, že rozpřáhnu náruč, ale zastaví se těsně u nás dvou. Pozoruje mé budoucí já a myslím, že na mě se koukla snad jen koutkem oka. Její hluboký pohled mě donutí se zas otočit k druhému Doctorovi. Jeho tvář se znovu mění. Už jsem myslel, že to bude snad čtrnáctá regenerace, ale jeho vzhled najednou veme podobu desáté regenerace. Tedy mé předchozí regenerace a té, která měla zůstat s Rose Tylerovou na vždy. Všimnu si, že chytil Rose za ruku a oblaka regenerační energie v tu ránu zmizela. Cítím se tam navíc a k ničemu,jako páté kolo u vozu. Toužím po vysvětlení. Myšlenky se mi stáčí k nepochopitelné věci, což je to, co se stalo. Co se stalo, že tu Rose je a co se stalo, že mě kontaktovala pomocí deníku? Provrtávám se v hlavě všemi těmi dotazy a v tom si všimnu, že na mě oba hledí.

"Paralelní svět je zničen...Všichni zemřeli..." šeptne slabým hlasem Rose. Chci se zeptat, ale ona pokračuje. "Žila jsem tam poklidně asi jen dva roky... Pak ho napadli ty stvůry... Andělé. Živili se energií z paralelního vesmíru, který se díky tomu pomalu, ale jistě rozpadal. Dost lidí zemřelo, včetně Doctora... Když bylo už naprosto jisté, že náš svět nic nezachrání, našla jsem deník. Byl naprosto stejný, jako ten, co jsem měla v TARDIS a považovala jsem to za nemožné. Začala jsem tam psát správy a doufala, že tě tím kontaktuji. Cítila jsem, že se něco děje, ale nevěděla jsem co. Třicet jedna let jsem ti psala." Jen to dořekla, zavládlo zas to strašné ticho temného hřbitova. Jen to dořekla, všiml jsem si, že její vrásky mizí. Oba dva přede mnou se drželi za ruce a začala okolo nich proudit ta zlatavá záře, jako při regeneraci. V tom promluvilo mé budoucí já.

"Víš už tedy, co se s tebou stane."

"Zemřu s tou, kterou jsem jako jedinou opravdu kdy miloval" řeknu.

"Ano, to zemřeš" řekne on a po delší odmlce zas promluví. "Vidíš svůj konec na Trenzalore, ale řeknu ti, že tě toho čeká ještě hodně Doctore."

"Zlý vlk je navždy s tebou" zašeptá Rose. Její podoba nabyla podobu té, jako před třiceti jedna lety. Je jí zas devatenáct a umírá s mým budoucím já. Zafouká silný vítr, který mě donutí couvnout. Světlo, která se mění v plameny pohlcující obě postavy a silná záře mě přinutí přivřít oči a couvnout o dalších několik metrů. Oči musím zavřít úplně, jinak bych jistě oslepl. Silný vítr mi hučí v uších a po necelé minutě záře zmizí, jakoby tam nikdy nic nebylo. Otevřu pomalu oči a nechám je zvyknout na tmu. Po Rose Tylerové, ani Doctorovy nezbylo ani stopy. Jen obrovské dveře staré TARDIS. 

Pomalu se rozejdu zpět k východu, ale vše okolo nabyde umělou podobu. Všude okolo ještě víc potemní a zem popraská. "KONEC ČASU" probleskne mi hlavou. Až zemřu, nastane konec času. Svou smrtí ho opravdu zničím...Jak říkala Jenny... Najednou se mi začne těžce dýchat,chytím se za obě srdce a zavřu oči. Je mi, jakoby mi obě srdce selhala. "Tohle nemůže být naprostý konec!..." zalapám po dechu a projede mnou čistá energie. Trhnu s sebou, otevřu rychle oči a uvidím na zemi spící Jenny a Donnu. "Čas v budoucnu skončil a mě to přeneslo do mé TARDIS..." zašeptám si pro sebe. Dojdu k řídící konzoli a zatáhnu za páku. 

Obě dvě jsem je vysadil u Donny doma. Vzlétl jsem z mou krásnou budkou a chvíli přemýšlel o tom všem."Jsem připravený na smrt... Ale chvilku to ještě počká..." zasmál jsem se. "Tohle je totiž nejlepší řešení. Cestovat SÁM."

No a takhle náš příběh skončil. Nikdo o téhle skutečnosti, že si Donna vzpomněla, že Jenny žije s Donnou a že Rose zemře s třináctým Doctorem neví. Tedy kromě Vás, co jste si tento příběh přečetli. Doctor po tomhle dobrodružství sice řekl, že cestovat SÁM je nejlepší. On však ještě neví, že na jednom z jeho výletů mu zavolá neznámá dívka. Dívka, která se představí, jako Clara Oswald a že s ní bude cestovat. Že to bude jeho NEMOŽNÁ DÍVKA (Impossible girl) zrozená díky jednomu jedinému listu.