Doctor je jen pseudonym (Proběhne přísná korekce díla)

Jenny.

Šla jsem tehdy parkem. Byla sobota a bylo krásně. Slunce svítilo a hřálo. „Konečně léto" pomyslela jsem si. Ten den se nedělo ani nic moc zvláštního. Vstala jsem asi v osm hodin a hned se šla projít. Miluji tenhle park. Měla jsem se tu sejít s kamarádkou, ale měla zpoždění. Netušila jsem, že jediné zpoždění mé kamarádky způsobí neuvěřitelnou změnu v mém životě.

Bloudila jsem v parku asi hodinu a pak si řekla, že bych už mohla jít. „Tak ta už nepřijde" zasmála jsem se. Najednou zafoukal vítr. Bylo to zvláštní, jelikož bylo krásné letní počasí a zničehonic zafoukal studený vítr. Ohlédla jsem se a bylo to. Zničehonic jsem neviděla. Na hlavu mi přilétl něčí klobouk a já zaklopýtla. Čekala jsem tvrdý dopad na dlážděný chodník, ale místo toho mě chytli číši ruce. Ani jsem nepřemýšlela o situaci a strhla si klobouk z obličeje. Sluneční paprsky mi svítily přímo do očí a já viděla jen siluetu svého zachránce. Postavil mě hned na nohy a já si ho hned přeměřila. Před očima mi blikala nepříjemná světélka a já pořád nevěděla, jak vypadá ten, kdo mě zachránil před tvrdým pádem.

„Promiň ten je můj" promluvil a natáhl ruku ke klobouku, který jsem držela v ruce. Jeho hlas byl zvláštní. Ani hluboký, ani jemný. Zněl, jakoby s nějakým přízvukem, ale neznámým. Jeho slova zněla jako omluva, i jako posměch. Protřela jsem si oči a konečně ho zahlédla. Vypadal... stejně neurčitě, jako jeho hlas. Postavu měl vysokou a vypadal mladě. Přesto vypadal i staře. Z jeho očí vyzařovala jakási moudrost a zkušenost o světě. Jeho oči byly, jakoby k němu nepatřily. Byli to staré, temné oči. Vlasy měl delší kudrnaté, barvy černé a strniště na výrazné bradě. Nakonec tu byl úsměv. Široký úsměv s rovnými zuby. Jeho úsměv mě přinutil se také usmát.

„Příště si ho drž" zasměju se. Pohled mi padne na jeho ruku a klobouk mu podám. Klobouk si veme a já si konečně všímám, co má na sobě. Volné tmavě modré triko, jednoduché černé džíny a v ruce černou koženou bundu.

„Díky za radu" narazí si klobouk na hlavu a pak ho hned galantně smekne. „Jméno?"

„Jenny" odpověděla jsem a zakřenila se. Ten muž byl dost sympatický. „Děkuji za záchranu... Děláš tohle často?"

„Co myslíš? Záchrana neznámé dívky? Možná častěji, než je obvyklé" zasměje se.

„Jak se jmenuješ?"

„Doctor"

„Doctor... kdo?" nadzvednu obočí. „Pracuješ v nemocnici tady ve městě?"

„Ne...Ne... Jsem...Cestuji."

„Tak mi řekni jméno" řeknu nedůvěřivě. Je sympatický, ale vypadá, že dost tají.

„Prostě Doctor" zas smekne klobouk. Najednou zaslechnu nepříjemně vysoké pípání a vidím, jak takzvaný ''Doctor'' vytahuje ze své kapsy nějaký přístroj. Vypadá to, jako úplně první mobil s dlouhou anténkou, kterou začíná postupně vysouvat. „HA!" vykřikne a rozeběhne se. „Ano, ano, ano!" křičí nadšeně a běží parkem.

„Hej ty! Ty Doctore!" rozběhnu se za ním. Po chvilce běžení, u kterého jsem se ani trochu nezadýchala, konečně zastavil a já do něj málem narazila. „Co to sakra...?" chci se zeptat, ale skočí mi do řeči.

„Jenny? Je to tak ano! Jenny, Jenny... Mám pravdu že? Samozřejmě, že mám!" zasunul zvláštní mobil do kapsy kalhot a upravil si klobouk. Rozhlédl se a usmál. Pak mu zas pohled padl na mě. „Potřebuješ něco?" zazubil se a opřel o nějakou modrou telefonní budku. Počkat? Modrá telefonní budka? Pohled mi z ''Doctora'' padne na tu budku. Je to policejní budka! Co tu sakra dělá modrá policejní budka?! Asi viděl můj zmatený výraz. „Dlouhý příběh. Těšilo mě Jenny" poplácal mě po rameni. „Líbí se ti? Změnil jsem barvu. Je o něco modřejší a myslím, že to vypadá o dost lépe! Co?"

„Sakra to je tvoje?" vykulím oči.

„No ano!" pyšně se usměje. „ Jak jsem ale říkal, je to na dlouho."

„Na co máš telefonní budku?!"

„Policejní" opraví mě.

„Fajn. Říkáš si ''Doctor'' a myslíš si, že vlastníš bůh ví, jak letitou policejní budku?..."

„Jmenuji se Doctor a opravdu vlastním dooost letitou policejní budku" Kývne.

„Dobře" kývnu „ty tam.... Bydlíš...? V té...budce?..." ta otázka zněla hodně divně a já to věděla.

„Ano!" nadšeně kývne.

„C-co? Dobře. Hele ahoj" nevěřícně zakroutím hlavu s myšlenkou, jaký je to magor. „Jsem pro každou srandu, ale tohle je hodně."

„Nevěříš? Ty nevěříš?" začne se smát. „Chceš něco vidět? Něco neuvěřitelného Jenny?" řekne tonem, který by přesvědčil každého. Chytil mě za zápěstí a zatáhl do té budky. Čekala jsem, že narazím do stěny uvnitř, ale ne. Byla jsem v úžasu. Ta budka byla zevnitř obří. Naprosto obří! „Vítej Jenny" promluvil a rozpřáhl rukama. „Řekni to, co si myslíš! Vím, co si myslíš, protože dost lidí řeklo úplně to samé, co řekneš teď ty."

„Tohle je... ta budka je..."

„Ano je větší uvnitř! Sakra to jsi měla říct ty... tak mluv" opřel se ho hlavní konzoli.

„Je to TARDIS!" vykulím oči a v jeho očích se zaleskne nechápavost.