Doctor je jen pseudonym (Proběhne přísná korekce díla)

"Pravda"

"Řekni mi pravdu, nebo mě vem domů" řeknu přísně.

"K čemu ti bude pravda? Je to na dlouho..."

"Zjednoduš to" usměju se.

"Tohle nejde zjednodušit! Rose není jednoduchá..." zamumlá a hraje si s tkaničkami od svých tenisek. Když mi to nechce říct sám, tak poprosím někoho kdo má rozum. Vyskočila jsem tedy proto,vyšla schody a došla k hlavní konzoli. 

"Ukaž mi společnice támhletoho ubožáka Krásko" oslovím naschvál TARDIS nahlas. Myslela jsem že Doctor vyskočí, ale on tam pořád sedí. Podívám se na jednu z mnoha obrazovek, kde běhá jedna fotka za druhou a je jich tam požehnaně. Pod fotkou je vždy jméno a asi nějaká významná data. Po chvíli řeknu, aby TARDIS přeskočila na Rose Tylerovou. "No..." vydechnu a hledím na fotku mladé blondýnky. "Už chápu..." U každé společnice byla vždy jedna fotka, nanejvýš dvě, jenže u Rose jich bylo o dost více. Na fotkách byla ona a pak se tam s ní objevovali dva různí muži. Došlo mi, že to byli jeho dřívější těla. V hlavě mi zas probleskla ta stejná otázka: Kdo jsi Doctore? Je to mimozemšťan, který cestuje časem,hledá dál nové a nové společníky, které nakonec ztratí. Navíc nikdy neumře... Tenhle život by mě opravdu nebavil... V tom ucítím na svém rameni Dooctorovu ruku.

"Vemu tě domů Jenny... Byla hloupost si vybrat zrovna tebe"

"Ne Doctore" podívám se na něj "potřebuješ pomoc... a já-" nedořeknu větu, jelikož se mi zas zamotá hlava a udělá strašně zle. Sesunu se Doctorovi k nohám a jeho křik slyším už jen jakoby z dálky. Oční víčka mi ztěžkly a zavřeli se. V hlavě se mi začal odehrávat další matný rozhovor z mé minulosti.

"Ne,ne,ne, ty nikam nepůjdeš" promluvil silným hlasem muž.

"Cože?" udivila jsem se.

"Patříš sem k nim" řekl důrazně.

"Ona patří k nám. K tobě." zastala se mě žena. "Je to tvá dcera."