Sink or swim

14.

Leo přikývl. "Je to stále kvůli tomu, jak sis dal skoro tři směny za sebou?" Tentokrát přikývl Alessandro.

"Už je to ale mnohem lepší. Jen jsem sem přišel přímo z nemocnice."

Leo... Leo ho obdivoval. Obdivoval to, jak to vše zvládal. Obdivoval i to, že zkrátka hned po nemocnici nešel domů, protože on sám by to nejspíš udělal.

"Přišel ses rozloučit?"

"Tak nějak. S lidmi, které vím, že možná už neuvidím." Podíval se na Lea. "Tvůj obličej bohužel uvidím do posledního dne."

Leo se uchechtl. Věděl, že mají společnou směnu v jeho poslední den, to už si samozřejmě zjistil. Lehce ho to ale i zamrzelo v tu chvíli. Zbývalo jen pár posledních dnů než odjede. A oni měli teprve teď první pořádnou konverzaci, která se nezdála být nucená ohledně práce nebo něco podobného. A poprvé spolu mluvili ne jako nadřízený a podřízený.

"Omlouvám se za své zjevení," utrousil Leo.

"Tak jsem to nemyslel," odpověděl Alessandro.

Bylo tak přirozené s ním vklouznout do příjemné konverzace, když nebyli v práci. Možná jim opravdu pomáhal fakt, že Alessandro odjížděl. Třeba nechtěl být v jeho posledních dnech tady nepříjemný.

Leo se asi po dvaceti minutách zvedl a šel k švédským stolům nenápadně ukradnout celou lahev vína, kterou si schoval za záda. Jako by právě záda nebyla ta část jeho těla, která byla ostatními vidět nejlépe, když se vracel k zavřenému baru. Když ho Alessandro uviděl, plácl se po čele.

"Ty jsi neuvěřitelnej," zamumlal.

"To už jsem párkrát slyšel," odpověděl Leo spokojeně a dolil mu skleničku.

Lhal by, kdyby ale tvrdil, že necítil to lehké napětí. Proč se s ním Alessandro chtěl bavit, když byl podle něj jen ztracené štěně? Proč Leo tak vyhledával jeho, když se k němu často choval nepříjemně? Oba měli otázky. Věděl to. Oba je ale úspěšně ignorovali.

Bavili se dál. A při druhé společné skleničce se tak nějak zvládli vrátit k tomu večeru, kdy Leo zjistil, že má protézu. K tomu večeru, na který Alessandro chtěl, aby zapomněli.

Začalo to totiž tou nehodou té rodiny. Alessandro mu vyprávěl, jak to probíhalo, když jim celou rodinu přivezli. A najednou, najednou nemluvil jako doktor, ale člověk, co si prošel něčím podobným.

"Ani nevíš, jak moc jsem se v tom klučinovi viděl," zamumlal. "Sakra, ještě měl starší sestru. O tři roky. Stejně jako já. Jaký jsou šance?"

"Máš starší sestru?" zeptal se Leo. Chtěl tím nabídnout, ať mu poví něco o ní, ať se třeba rozpovídá více o sobě, netušil totiž, že...

"Měl jsem," zamumlal. "Hádám, že naše autonehoda byla přece jen o něco horší."

Nejraději by si dal facku. Ani ho nenapadlo, že vlastně mohl při té autonehodě, která díky Alessandrově noze mu napovídala, že byla vážná, mohl i o někoho přijít.

Ale už píchl do vosího hnízda. Musel se s tím vypořádat. "Přišel jsi o sestru při té autonehodě." Neptal se. Spíše to konstatoval.

Přikývl. "A o tátu taky. Kamion. Přejel na červenou a narazil do strany řidiče, kde seděla i sestra. Já přišel o nohu. Máma... máma přišla sama o sebe, když se probudila a zjistila, že má mrtvého manžele a jedno dítě, druhé bez nohy."

Leo byl citlivý člověk. A tak jenom to, že to od něj takhle slyšel, způsobovalo, že se mu chtělo brečet.

"S mámou jsme pak skončili u jejích rodičů. Doteď vlastně moc nemluví, nic ji nezajímá. A já nemohl zůstat v takové domácnosti, naprosto to ze mě vysávalo jakoukoliv energii. Nebo motivaci se naučit znovu chodit, naučit se žít bez nohy." Téměř šeptal, i když je nikdo slyšet nemohl.

"Bylo mi vlastně sedm, když se to stalo. Vydržel jsem to až do vysoké. Pak jsem zmizel. A po vysoké jsem opustil i Itálii. Nebyl jsem doma už dva roky."

Lea to lehce překvapilo. Měl zkrátka za to, že když končí tady, vrací se domů. Teď tak nějak začínal chápat, že Itálie mohla být stát, kde se narodil, nebyl to ale stát, kde se cítil doma. "Myslel jsem, že se vracíš teď," řekl upřímně Leo. "Kam máš teda v plánu jít teď?"

Alessandro se uchechtl. "To je to zvláštní. Právě že se vracím."

"Oh," vypadlo z něj. "Já... ani nevím, co říct."

"Nemusíš nic říkat. Ani bych ti to neměl tady říkat. Naprosto to porušuje naši pracovní dynamiku," odfrkl si.

"Tak ještě, že jsme mimo práci," odvětil Leo.

"Ještě, že jsme mimo práci," zopakoval Alessandro.

"Proto ses stal doktorem?" zeptal se zničehonic. "Kvůli tomu, co se stalo?"

Dal si chvíli na přemýšlení, pak pomalu přikývl. "Hádám, že jo. Přišlo mi, tenkrát, že nemám pořádně jinou možnost. Říkal jsem si, že když budu dobrý, mohl bych působit v nemocnicích po celém světě a hle. Pitomý New York," uchechtl se a Leo se pousmál. "Pediatrie... to ti neřeknu, jak jsem se sem dostal. Najednou se to stalo a já zachraňoval životy dětem."

"Myslím, že tvé povědomí vědělo, co dělat. I když musím říct, že první dva týdny jsem si říkal, co člověk jako ty dělá na oddělení s dětmi."

"Ah, tak se dostáváme k té otázce, jaké máš o mně mínění?"

"To stále nechceš vědět," ušklíbl se lehce. Protože nechtěl. Nebo spíše Leo nechtěl, aby to věděl. Protože tenhle ten člověk k němu promlouval čím dál víc.

"Vím, že se jevím jako egoistický a mrzutý hajzl. Možná jsem. Ale uvidíš i ty, Leo, že se budeš muset začít zkrátka distancovat od případů, které ti budou procházet pod rukama. Někdy se to nepovede. U dětí je to desetkrát těžší. A taky vím, že to není nejideálnější, ale distancovat se od všech v nemocnici mi pomáhá se ve finále distancovat i od těch dětí, co tam leží a bojují o život. Jinak bych se zbláznil."

Alessandro možná byl mrzutý a egoistický, jak sám říkal, ale jedno se mu muselo nechat. Když přišlo na samotnou interakci s dětmi, byl jako vyměněný. A Leo asi začínal chápat, jaké boje v něm neustále probíhaly, když nejspíše v každém tom dítěti viděl sebe a ty měsíce strávené v nemocnici.

"Děkuju," řekl Leo.

"Za co?"

"Žes to se mnou sdílel a tak."

"Počkej až vystřízlivím. Budu toho litovat."

"Je mi to jasný."

Lehce se na sebe uchechtli. A Leo si v tu chvíli uvědomil, že v jeho citech už není cesta zpět.

ǁ

vaše komenty včera: dáme ještě jednu?já: literally jsem šla hned zase psát. kill me.

DNESKA ZAČÍNÁ ALE ZASE DRILL, TAKŽE TADY MÁTE DELŠÍ KAPITOLU, PROTOŽE DNESKA UŽ NESMÍM ŽÁDNOU NAPSAT, TAK NEKOMENTUJTE!!! 😡😡😡 (please do)