Zlatá klec

Prolog

ALEX

Naštvaně za sebou prásknu dveřmi od bytu a potichu nadávám. Vztek mě ještě tak úplně nepřešel, a už je to víc jak hodina, co jsem vylezl z kanceláře svého manažera.

Vejdu do obývacího pokoje, kde jsou na sedačce rozvalení můj bratr a má osobní asistentka. Ani jí nemusím říkat, co se stalo. Můj výraz hádám mluví za vše.

„Řekl ti to," konstatuje Megan a zkroutí obličej. Ani mě nepřekvapuje, že to všechno ví. Přece jen je její práce, aby byla alespoň o krok napřed přede mnou.

„Co se stalo?" podiví se Joel, když si i on všimne mého naštvaného výrazu.

„Dostal statistiky," odpoví mu za mě Megan a já se svalím na gauč vedle ní.

„To je to tak zlý?"

„Víš, Alexi," imituji Dereka, svého manažera. „Tvé texty nejsou špatné, a i tvá hudba je skvělá, jen rap a hip-hop už v dnešní době není to pravé pro sólovou dráhu. To jistě chápeš."

„To nasere."

„Údajně, kdybych k tomu měl doprovodného zpěváka, mohl bych se vyšplhat na žebříček těch lepších. Takhle jsem totiž jen slabý průměr."

Joel na mě chvíli nechápavě kouká než se zase věnuje svému telefonu v ruce. Megan si založí paže na hrudi, v čemž ji napodobím.

Štve mě, že je má hudba průměr. Potřeboval bych zazářit. Chci být lepší. Musím být lepší. Nemůžu si dovolit být jen obyčejný. Taky chci, aby lidi mou hudbu poslouchali. Aby když zaslechnou mou píseň, řekli si: „Alex Evans. Ten je fakt boží!"

V televizi je naladěná MTV a zrovna tam běží videoklip z šedesátých let se skupinou Beach Boys a jejich songem Barbara Ann. Normálně se těm starým videoklipům směju, kdybych měl ovšem náladu.

Joel si hlasitě povzdechne, schová telefon do kapsy a vstane ze sedačky.

„Kam jdeš?" podivím se, když zamíří ke dveřím. Ze stolku si ještě nezapomene vzít klíče od bytu.

„Máš otrávený obličej, což znamená, že si o tom chceš promluvit. A nám došla zmrzlina, takže... jdu pro ni." Mávne na nás a zmizí za dveřmi.

Na MTV nejspíš jede noc šedesátek, protože Barbara Ann skončí a spustí se další jejich písnička Wouldn't it Be Nice.

„Když jsem ty čísla viděla, nepřišlo mi to tak strašné," promluví Megan s očima upřenýma na televizi.

„Není to strašný," přikývnu. „Ale není to to, co chci."

„A co chceš? Slávu?"

„Hm."

„Nemoct vylézt z domu, aniž by tě neotravoval dav fanynek? Novináři? Nemít soukromí?" odfrkne. „Jsi na tom dobře, Alexi. Tvé koncerty se sice nevyprodávají, zato na ně lidi chodí."

Ještě víc se zabořím do sedačky. „Jsem zlý člověk, když řeknu, že mi to nestačí?"

Natočí ke mně obličej a chvilku si mě prohlíží, jako by si nebyla jistá, jak odpovědět. Ale nakonec se usměje a přejede mi hřbetem ruky po paži.

„Nejsi."

Úlevně si povzdychnu. Alespoň, že u ní mám podporu. Nejspíš je jediná v mém okolí, kdo by mě nikdy nenechal ve štychu. Ona a můj brácha.

„Co Joel? Nevyváděl zase něco?"

„Poprvé v životě se opil na středoškolském večírku a holky mu propíchly ucho," rozhodí Megan rukama. „Děláš, jako bys ty nic podobného neudělal a on to dělal každý den. Takové věci se stávají."