Zlatá klec

47. JOEL

Vzbudím se v nemocničním pokoji a nemůžu si vzpomenout, co se stalo. Alespoň ne hned. Skrz závěsy na oknech proudí sluneční světlo a vedle mé hlavy pípá monitor.

Pokusím se pohnout rukou, ale dojde mi, že na ní něco leží. Na obou mých rukách něco leží.

Po levé straně zahlídnu šedivé vlasy a Austinův poklidný obličej, jak spokojeně spí u mého boku. Nad jeho roztomilostí se musím usmát. Zadek má na hraně židle vedle postele a dlaň položenou na mém předloktí.

Napravo mě za ruku drží Alex s hlavou zakloněnou přes opěradlo. Pokud tak spal celou noc, bude ho to hodně bolet.

Sam se Zekem leží s hlavami opřenými o sebe naproti posteli na miniaturní sedačce.

Mám nutkání je nějak hlasitě probudit, ale místo toho stisknu Alexovi ruku a Austinovu zabořím prsty do vlasů.

V tom se otevřou dveře do pokoje a dovnitř vejde Ginny v závěsu s Megan, Hilary a Miou. Všechny nesou kávu a provoní tak celou místnost.

„Dobré ráno," řekne tiše Ginny, když uvidí můj úsměv. „Vyspal ses?" zeptá se mě, přejde k Austinovi a dá mu pusu do vlasů.

„Určitě líp než vy," zakřením se a natáhnu se po jedné kávě v držáku, který má v ruce, ale uhne z mého dosahu.

„Jen, pokud ti to dovolí doktoři," řekne přísně a já si povzdechnu a složím ruce do klína.

„Jak ti je?" zeptá se Lary a usadí se mi k nohám vedle Austinovy hlavy. Divím se, že se ještě neprobral.

„Už dobře," usměju se. „Omlouvám se, že jsem vás vyděsil."

„To bys měl," přikývne a všichni jsou najednou vzhůru. Celkem nefér, že oni si můžou dát kafe. „Tihle dva se do sebe dost ostře pustili," kývne na Austina a Alexe.

Alex se zavrtí na židli a promne si krk, jen Austin spí pořád dál.

„Hej brácho," usměje se Alex a pohladí mě po paži. „Jak ti je? Cítíš se dobře?"

Přikývnu. „Jasně. Jsem v pohodě. O co jsem přišel? Viděl někdo můj kolaps?"

„To sice ne," ozve se Megan. „Ale viděli sanitku, která s tebou odjela a před nemocnicí číhají supi," řekne a když si všimne, že jí věnuju pozornost uhne pohledem.

Vjedu si rukou do vlasů a omylem tak drcnu do Austina. Zvedne svůj unavený obličej a když uvidí, že jsem vzhůru, jako by mu to vlilo energii do žil.

„Žiješ!" vyjekne a já se musím zasmát.

„Mě je těžké se zbavit," odvětím a stisknu mu ruku.

Pár vteřin si zíráme do očí a já na něm poznám, že se o mě doopravdy bál. Později si o tom budeme muset promluvit.

Dřív, než by to mohlo být divné se vykroutím z jeho sevření, zapřu se dlaněmi do matrace a posunu se trochu výš. Složím si ruce do klína, aby mě nepokoušelo natáhnout je po Austinovi a nejistě se podívám na Alexe.

„Inzulínové pumpě se nevyhnu co?"

Alex zakroutí hlavou a sklopí pohled na postel. To je divné. Očekával jsem minimálně přednášku o tom, že kdybych se tomu nebránil už před rokem, nemuselo by tomu včerejšímu incidentu vůbec dojít.

„Fajn," tleskne Megan a přitáhne naši pozornost. „Nastíním vám plán. S Martinem, Philipem a Ginny jsme byli v hotelu a zabalili vám věci. Až Joela propustí, nasedneme do aut, které budou čekat u bočního vchodu. Supi tam sice jsou, ale je jich tam méně, než vpředu. Každou chvíli se objeví doktoři a my bychom tady neměli oxidovat, takže vás do pěti minut chci vidět před pokojem," řekne a odejde.