Zlatá klec

2. AUSTIN

„Ty vole uhni, nebo umřu."

Postrčím Sama za zadek, aby už zapadl na místo ve velké sedmi místné dodávce a já si tak mohl konečně sednout.

Joel se Zekem obsadili zadní sedačku a Joel se okamžitě zhroutil Zekovi hlavou do klína. Alex se posadil na místo spolujezdce, zatímco já a Sam sedíme uprostřed. Normálně nás vozí někdo z naší ochranky, ale když jsme měli koncert v našem domovském městě, přidělila nám agentura jednoho jejich řidiče.

„Nemáte někdo čokošku? Nebo twixku?" zahučí Joel. Se Samem se jako jeden natáhneme do přihrádky mezi námi, kde schováváme něco sladkého. Joel má u sebe vždy někoho ze zdravotníků po čas koncertu, kdyby to na něj náhodou přišlo a oni mu mohli podat první pomoc při kolapsu. Naštěstí se dlouho žádná aféra nestala, ale po koncertě má vždycky hlad.

Sam mu podá čokoládovou tyčinku a on se na něj vděčně usměje.

„Zase jsi málo pil?" ozve se Alex s vyčítavým tónem.

„Jdi do prdele," vrátí mu to Joel a já se uchechtnu.

Joel doslova nesnáší, když se mluví o jeho zdravotním stavu, nebo když mu kdokoliv připomene, že by se měl najíst. Rozhodně se mu nedivím. Už tak si sám sobě musí připomínat, že by na sebe měl brát větší ohledy. Dost na to, když mu to připomenou jiní, jenže Alex to občas přehání.

„Sebral jste někdo ty růžový tanga, co po nás hodila ta kočka v přední řadě?" zeptá se Zeke. Já se ušklíbnu a Sam s Alexem se zasmějí.

„Ne," odpoví Sam. „Bál jsem se, že byly až přehnaně použité," čímž vyvolá další výbuch smíchu.

Krom Joela.

V klidu pojídá čokoládovou tyčinku a vypadá, jako by ho konverzace v autě vůbec nezajímala. Občas mi přijde, že ho nezajímají ani naši fanoušci. Jako by mu bylo u zadku, že je jeden z nejslavnějších lidí v Americe, ne-li na světě. Ale jindy zase, zamíří k oplocení a udělá si s nimi selfie. V určitých ohledech je zvláštní, ale to je na něm asi to nejlepší. Dost na to, že ho bulvár propírá jako rozmazleného spratka. Vždycky potom vidím rudě a ostatní na tom nejsou jinak. Až na něj. On to má všechno na háku.

„Dneska to bylo skvělý," vydechnu nadšeně a natáhnu nohy na Sama. „Jen mám pocit, že mi upadnou chodidla. Jako vážně, koho to napadlo mít takové polobotky? Co bych dal za normální tenisky."

„Svatá pravda," přisadí si Joel a na podporu mých slov své boty sundá a hodí je Alexovi na hlavu, jako by to byla jeho vina, že jsme je museli mít dneska na sobě.

„Jsi kretén," ozve se Alex, který si mne zátylek, protože ho jedna z Joelových bot strefila.

V tomhle duchu dojedeme až do našeho domu. Všichni jsme ještě nabití adrenalinem z koncertu, ale ve chvíli, kdy auto zastaví na příjezdové cestě, dolehne to na nás a už se vidíme v posteli.

Vylezu jako první, odsunu sedačku a natáhnu ruce po Joelovi. Vytáhnu ho z auta a přehodím si obě jeho paže kolem krku. Mám sílu na to, abych ho uzvedl, ale moc daleko bych s ním nedošel.

Přitiskne se k mým zádům a bradou se mi opře o temeno. Jsem pod ním trochu ohnutý, jinak by se mu to nepovedlo. Možná nejsem nejmladší, ale rozhodně jsem oproti ostatním nejmenší. I když jen o půl hlavy.

Napůl ho odnesu na zádech, napůl jde sám do domu, kde ihned zamíříme ke schodům do našich pokojů. Za námi se plahočí Zeke se Samem, ověšeni za paže kolem ramen, jak se snaží podpořit toho druhého a nepadnout únavou na hubu.