Zlatá klec

13. JOEL

Nemůžu usnout. Nikdy jsem neměl svátky ve zvláštní oblibě, ale na tyhle jsem se těšil. Hlavně když měli přijet rodiny kluků. Mrzí mě, že nedorazili Zekovi rodiče, protože jeho táta je skvělý. Dost mi připomíná toho mého.

Nechápu, co to Alexe popadlo, zvát sem naši mámu. Když mě po smrti otce nechala u jeho dveří se slovy, že si mě později vyzvedne a následně jsem o ní neslyšel, řekl jsem mu, že ji nechci už nikdy vidět. Řekl jsem mu to několikrát. Hlavně když se po roce objevila na jeho narozeniny. Na ty moje si nikdy nevzpomněla.

Nechtěl jsem, aby to kluci věděli a už vůbec ne, aby to věděli jejich rodiče. Jenže jsem se nedokázal udržet. Vybouchl jsem.

Značnou část noci se jen převaluju, než se mi konečně podaří usnout. O to zajímavější, pro mě je probuzení.

Ležím na břiše s rukama pod polštářem a s úlekem sebou škubnu, když ani ne na délku mé paže vedle mě vidím ležet Austina.

Proč je do hajzlu v mé posteli?

Jistojistě v ní nebyl ještě v jednu ráno, kdy jsem zíral do stropu.

Rozkoukám se po pokoji, abych se přesvědčil, že doopravdy ležím ve své posteli a nejsem třeba náměsíčný, ale ne. Je to můj pokoj.

Tohle je moje postel.

A Austin v ní leží.

Zase.

Zadívám se na jeho poklidný obličej. Když spí je to jediná chvíle, kdy mě neotravuje jeho hlas a zvídavé otázky. Nechápu, proč ho tak zajímá každá věc v mém životě. Nikdy to nikoho nezajímalo a já o tom mluvit neumím.

Jenže kdybych mu vyklopil všechno najednou, přestal by za mnou dolézat, a to je něco co nechci.

Je to jediný člověk v mém životě, který o mě projevuje trochu zájmu. Pořád se bojím, že kvůli tomu přiznání s mou sexuální orientací o něj přijdu, ale zatím vypadá, že mu to nevadí.

Když tak poklidně spí, dovolím si něco, co jsem si přál udělat vždycky.

Natáhnu ruku a konečky prstů se zlehka dotknu jeho kulatých tvářích. Nedivím se, že ve fanouškovské anketě vyhrál první místo, jako ten nejroztomilejší ze skupiny.

Chci rukou zajet do těch modrých vlasů, ale zarazí mě jeho čokoládové oči, které mě upřeně pozorují a já tak ztuhnu uprostřed pohybu.

„Promiň," šeptnu a chystám se ruku stáhnout zpátky k sobě, ale on mě chytne za zápěstí a nedovolí mi to.

„To je dobrý," zamručí ochraptěle a odkašle si. Vezme mou ruku a položí si ji na hlavu. Já na něj jen užasle zírám. „Jsi doslova jediná osoba na planetě, které dovolím sahat na mé vlasy."

Chvilku se nehýbu, abych se ujistil, že si nedělá legraci, ale nakonec s hlubokým výdechem zabořím prsty do jeho hebkých vlasů.

„A co Stacy, která ti je pokaždé barví?" uchechtnu se. „Nebo máma."

Otevře jedno oko a zamračí se. „Ty dvě nepočítám. Máma je máma, takže mám smůlu a Stacy je nezbytná pro můj vzhled na veřejnosti. Kdybych to nechal na tobě, mohl bych skončit plešatý a s kšiltovkou na hlavě."

Výskám ho ve vlasech a on s úsměvem zavře oči a užívá si to.

„Zajímalo by mě, co děláš v mé posteli?" zeptám se nejistě.

„Máma se rozvaluje a skopla mě na zem," trhne ramenem. „Pokoj pro hosty je obsazený a gauč zabraný. Na spaní na podlaze jsem už moc starý."

„Oni tady zůstali?" ustrnu v pohybu a Austin pochopí, na koho se ptám. Pokoj pro hosty obsadili Samovi rodiče a Austin nechal svůj pokoje mámě a spal tak v obýváku na pohovce.