Zlatá klec

37. JOEL

Celkem mě mrzí, že jsem Austina odbyl se snídaní. Sice mi Michael nabídl několik bagelů, ale pořád mám hlad.

Jenže jsem to potřeboval vyřešit hned. Potřeboval jsem mít něco, čím bych mohl Austina uklidnit. Nelíbilo se mi, jak na mě hleděl se zoufalým výrazem a já měl jedinou odpověď.

Nevím.

Teď jsem sice chytřejší, zato nejistý. Nějak se nemůžu rozhodnout, jestli má schůzka s Michaelem dopadla pozitivně nebo negativně. Každopádně mám o čem přemýšlet.

Po cestě domů z auta zavolám Lary, jestli dorazila v pořádku do New Yorku. Sestra jí naštěstí nezabila, ale rozhodně už takovou cestu dlouho nepodnikne. Být během dvou dnů šestnáct hodin v letadle je celkem opruz. Vím, o čem mluví.

Kluci sedí na gauči u televize a jen co vejdu, všichni jako na povel zvednou hlavy.

„Čau," kývne na mě Alex. „Kde jsi byl?"

„V agentuře," zahučím a odeberu se do kuchyně pro něco k jídlu. Díky světe, kluci objednali čínu a nechali mi jednu krabičku s nudlemi.

Ze skříňky vytáhnu hůlky a pustím se do jídla. Ani mi nedělá problém, že jsou nudle studené. Doopravdy mám hlad.

Sednu si do křesla naproti Austinovi a Sam se na mě zašklebí.

„Všechno v pohodě?" zeptá se mě Alex.

„Hm," zahučím a polknu. „Jen spoustu papírování. Michael mě dneska nešetřil." Podívám se na Austina, který má nos zabořený v telefonu. Jako by můj pohled vycítil, protože zvedne hlavu, zabodne do mě své čokoládové oči a věnuje mi úsměv.

Někdo – a tím myslím Sama – si odkašle a Austin zakoulí očima. Uchechtnu se a raději svou pozornost upřu na televizi. Austin se zase věnuje telefonu.

„Na tvou oslavu narozenin potvrdilo účast víc jak sto lidí," svěří se mi Alex a já se ušklíbnu. Odložím prázdnou krabičku od jídla na stolek a pohodlně se opřu do křesla. „Bude to velký," mrkne na mě jedním okem.

„Byl bych radši, kdyby ne," odvětím, ale Alex už mě nevnímá. Raději se soustředí na svůj telefon v ruce.

„Nechceš narozeninovou párty?" zeptá se mě Zeke se zdviženým obočím.

„Ne, ani ne," odpovím mu. „Pokud chcete mermomocí oslavit moje narozeniny, můžeme si pustit film. Grilovat na zahradě, hrát videohry. Jen nás pět. Nepotřebuju k tomu lidi, co pomalu ani neznám," řeknu a Zeke se Samem na mě vykulí oči. Chápu, o co jim jde.

Pokaždé jim vše odkývnu nebo pronesu poznámku, že je mi to fuk. Protentokrát jsem vyjádřil názor. A ty dva tím šokoval.

Austin oproti tomu se na mě vesele culí.

„Ten nápad se mi zamlouvá víc. Co myslíš, Alexi?" otočí se na mého bratra a musí mu skopnout nohy ze stolku, aby ho vnímal. „Alexi? Co myslíš?"

„Co?" nechápavě se po nás podívá. „Sorry, nevnímal jsem," ukáže na telefon.

„Joel by chtěl trávit narozeniny jen s námi," vysvětlí mu Zeke. „Padly tady návrhy, že bychom tu mega párty zrušili."

„Vy jste paka," zachechtá se Alex. „Párty je za tři dny. To nejde jen tak ji zrušit. Víte, jak by to vypadalo?" zakroutí nevěřícně hlavou. „Nebojte. Užijeme si to tak jako tak."

Sklopím pohled ke svým prstům, ale nakonec se seberu a věnuji svou pozornost televizi, jenže vůbec nepostřehnu, na co se dívám. Znovu se ve mně nahromadí vztek.