Zlatá klec

19. JOEL

Ráno se probudím trochu dezorientovaný, jenže tíha na mé hrudi dostatečně nahodí můj mozek a já si vzpomenu na celou včerejší noc.

Nechápu, co to do Austina vjelo, ale nemůžu říct, že bych si stěžoval. O tom, že se na něj vrhnu jsem si představoval až moc často. Dokonce se mi o tom několikrát zdálo. Bylo to příliš neskutečné, aby to mohla být pravda.

Ale stalo se to.

A za to, že jsem mu neodolal teď budu nést následky.

Opatrně se vymotám z jeho náruče a odběhnu do koupelny, než seběhnu dolů, pro něco k jídlu.

Po domě pobíhají lidé, kteří se starají o úklid po včerejší noci. Jsem rád, že to tady vypadá dobře a nic se nerozbilo. Ne jako loni, kdy Zeke narazil do televize a ta přistála na podlaze. Div, že někoho nezabila. V kuchyni narazím na Ginny, jak chystá míchaná vajíčka a na pánvičce smaží slaninu.

„Dobré ráno," usměju se na ni a z lednice vytáhnu hroznový džus.

„Ahoj, Joeli. Dneska poslední noc s Austinem. Konečně ti přestane zabírat postel."

„Odlítáš už dneska?" podivím se.

„Za pár hodin odjíždím na letiště. Přece jen jsem vás otravovala déle, než je nezbytně nutné."

„Ty nikdy neotravuješ," ujistím ji. „Klidně se k nám nastěhuj. Volný pokoj máme," zakmitám obočím.

„Vtipálku," usměje se a na talíř nandá snídani. S díky si ho od ní převezmu a usadím se na barovou židli. „Joeli, můžu mít otázku?"

Přikývnu, protože si zrovna do úst vložím slaninu.

„Jak ti je?"

Svraštím k sobě obočí a podívám se na ni. S Austinem mají stejné rysy, ale není jí tolik podobný. Oči i tvář nejspíš bude mít po svém otci, což by alespoň vysvětlovalo, co Ginny přitahovalo na chlapovi, který byl ochotný opustit své dítě.

„Proč se ptáš?"

„Už když jsem vás všechny poznala, došlo mi, že ty jsi oproti ostatním jiný. Rozumnější na svůj věk. A čeho jsme byli svědky o Vánocích..."

„Vážně mě to moc mrzí."

„Neomlouvej se. Řekněme, že tvému odtažitému chování začínám rozumět," znovu se usměje. „Jen jsem ti chtěla říct, že kdyby sis chtěl někdy promluvit, můžeš mi kdykoli zavolat."

Přikývnu a nejistě se usměju. V klidu si dojím snídani a pozoruju Ginny, jak chystá všechno jídlo na stůl pro kluky.

Uklidím talíř do myčky a nachystám Austinovi kávu do hrnku. Netuším, jestli bude chtít o včerejšku mluvit hned, nebo třeba nikdy, ale v duchu už si připravuji řeč, kdy mu řeknu, že na to zapomeneme a všechno bude v pohodě.

„Zajdu vzbudit Austina," houknu na Ginny, když kolem ní projdu a ona mě pohladí po zádech. V půlce kroku se zastavím a otočím se čelem k ní. „Ginny?"

„Ano?"

„Děkuji," řeknu a dle jejího vřelého objetí jí došlo, že neděkuji za snídani. Austin má vážně štěstí, že má tak skvělou mámu.

Vyjdu schody do svého pokoje a Austina najdu ještě pořád v mé posteli, ale už nespí. Jen se válí.

„Nesu ti kafe," řeknu a položím hrnek na noční stolek vedle postele.

„Pst," zaskuhrá. „Ne tak nahlas."

Trochu mě to zarazí, ale podaří se mi na tváři vyloudit něco, jako úsměv. Pokud má kocovinu, přece jen byl včera opilejší víc, než na kolik vypadal. Teď jen vyvstává otázka, jako moc včerejška lituje.