Zlatá klec

30. AUSTIN

Podělaná, vyjebaná smlouva.

Jasně, že mi úplně vypadl ten bod o vztazích. Víc mě trápil ten fakt, že mě přitahuje Joel.

Stojím u baru a kopu do sebe asi třetího panáka whiskey. V telefonu se probírám maily a pokouším se najít tu pitomou smlouvu s agenturou, abych pochopil přesné znění. Potřebuju vědět, jak moc jsme teď s Joelem v prdeli, když spolu spíme.

„Hele," objeví se vedle mě Sam a vyruší tak moje neúspěšné hledání. Měl bych si ty maily roztřídit. „Nevíš, proč Joel tak narychlo odjíždí?"

„Cože?" vyjeknu a hlava mi vystřelí vzhůru. „Jak jako odjíždí?"

„Takže taky nevíš," povzdechne si. „Byl se rozloučit s našima, že se vyskytl problém v LA a že musí ještě dneska odjet. Už si volal taxi. Letí mu to ani ne za tři hodiny."

„Nevím, co by se mohlo pokazit," zakroutím hlavou. „Zajdu za ním a pak ti to řeknu."

Nečekám na Samovu reakci a rozběhnu se do domu. V pokoji najdu Joela, jak hází své věci do tašky a neobtěžuje se s uspořádáním.

„Co se stalo?" zeptám se vyděšeně.

Podívá se na mě, ale nepřestává balit. „Lary má problém," řekne a vběhne do koupelny.

„Lary? To je..."

„Hilary," zakřičí z koupelny. No jo vlastně. Kámoška Lary. „Brečela mi do telefonu s tím, že stojí před domem," řekne po cestě z koupelny ke své tašce.

„Jako v LA?"

Přikývne.

„Co tam dělá?"

„Já nevím," trhne rameny. „Jedu to zjistit."

Na chvíli se zamyslím nad Joelem a Lary. Oni dva, sami v domě. V LA. Daleko ode mě.

„Pojedu s tebou," řeknu a z pod postele vytáhnu svou tašku.

„Austine, to nemusíš."

„Kup mi letenku."

Pobíhám po pokoji, jako před chvíli Joel a házím své věci do tašky. Uvidím na něm, že chce ještě něco říct, ale na to mě moc dobře zná. Když si něco vezmu do hlavy, nehne se mnou nikdo.

Zabaleno mám do pěti minut. Akorát tak na příjezd taxi. Rychle vlezeme na zadní sedadlo i s taškami a taxikář se rozjede.

Moc si po cestě nepromluvíme, protože Joel zírá do telefonu a někomu pořád píše. Což mi připomene Sama.

AUSTIN: Nevím, co přesně se stalo, ale Hilary údajně přiletěla do LA a brečela.

AUSTIN: Letím s ním, tak se uvidíme za pár dní a vyřiď mámě, že se omlouvám.

Na letišti se dáme do běhu. Kontrolou projdeme bez problémů a tašky jsou naštěstí dostatečně malé, abychom je mohli vzít s sebou na palubu.

Probíháme kolem lidí, kteří na nás koukají jako na blázny, ale náš let stihneme. Tak tak, ale stihneme.

„Řekneš mi konečně, co se vlastně stalo?" zeptám se Joela, když sedíme připoutaní v letadle, které se chystá vzlétnout.

„Já vážně netuším," odvětí. „Neřekla mi to. Deset minut jsem musel po telefonu přemlouvat Dicka, aby ji pustil do domu. Nevěřil mi, myslel si, že je to nějaká ujetá fanynka."

„Na jeho obranu, potkává je každý den," uchechtnu se.

„Jo já vím. Ukecal jsem ho až když jsem mu osobně zavolal. Nevěřil mi ani, že jeho oblíbené jídlo jsou koblihy, které mu každý den posílám na snídani."