Zlatá klec

49. JOEL

Po tváři se mi skutálí jedna slza jen nevím, jestli zklamáním, nebo úlevou. Pohled na rozbořené vlny ve mně probouzí chuť do nich skočit a nechat se unášet oceánem někam hodně daleko. Tak jako Suzi, když skočila z útesu a nikdy ji už nikdo neviděl.

Hilary mě za to málem zabila, když jsem nechal hlavní hrdinku svého příběhu spáchat sebevraždu.

Teď jen otázka, jestli tomu Alex porozumí, nebo mě zase bude chtít přinutit dělat něco, co nechci. Jako odejít ze školy anebo hůř, smazat svůj blog.

Příběh Suzi mě doprovázel tři roky, a i když jsem zveřejnil několik kratších povídek, k tomuto příběhu jsem měl vždycky co psát. Líbili se mi i komentáře od lidí, kteří mé příběhy četli a chytily je za srdce. Od různých pochval až po ostře psanou kritiku, jak je trhá na kusy, vidět Suzi tak moc trpět.

Ani jsem neměl v plánu napsat tolik kapitol, ale pořád toho bylo víc a víc, a nakonec jsem se nemohl zastavit. Ke špatnému konci to směřovalo od samého začátku. Jen nemám tušení, kam budu směřovat já.

Vždy jsem si sám sebe představoval v New Yorku mezi lidmi, kteří spěchají po ulici do práce nebo jen na kus řeči s kamarádkou. S rodinou. A já, neznámá tvář v davu. Nedůležitý článek společnosti.

Teď si neumím představit svůj život bez Austina. Neumím si představit, že by v tom davu nebyl vedle mě.

Že jsem se do něj zamiloval mě zlomilo.

Že se do mě zamiloval on, mě vrátilo zpět do života.

Nechci skončit jako Suzi.

Na to Austina až moc miluju.

Trhnu sebou, když mě zezadu obejmou dvě paže. Utřu si slzy do dlaní, protože u jedné nezůstalo a položím je na ty Austinovy. Nikdo jiný by si nedovolil mě takto objímat.

„Jak se cítíš?" zeptá se mě a položí mi bradu na rameno.

„Depresivně?" uchechtnu se. „Nejspíš."

„Alex se jen snažil mít navrch," povzdychne si. „Nedal to najevo zrovna příjemným způsobem, ale muselo ho ranit, že jsme mu o nás neřekli."

„O tom, co si myslí Alex je mi u prdele," odseknu a z koutku oka mi uteče další slza. Bohužel po tváři, kterou má Austin na očích.

„Opravdu?" zeptá se tiše. Zvedne ruku a slzu mi setře.

„Chci, aby mi to bylo jedno," vydechnu. „Chci ho nenávidět, protože je stejný jako naše matka. Nechci ho mít ve svém životě, ale..."

Austin mě políbí pod ucho a zesílí stisk svých paží kolem mé hrudi.

„Ale je to tvůj brácha," řekne a mě se otřese hrudník.

Snažím se potlačit vzlyky a několikrát se zhluboka nadechnu. V kombinaci s Austinovou přítomností to pomáhá.

„Proč jsi neodjel do New Yorku?" zeptá se mě z ničeho nic a trochu mě tím překvapí. Ale měl jsem to tušit.

„Myslíš, proč jsem odsud neodjel, když tady být nemusím?" řeknu s očima upřenýma před sebe. „Vážně se mě na to musíš ptát?"

„Nechci být důvod k tomu, abys zůstal," namítne. „Nikdy bych ti nemohl bránit, aby sis splnil svůj sen."

„Nejsi důvodem, proč zůstávám," opáčím. „Jsi důvodem, proč žiju. Navíc sny se mohou měnit."

„Ano?"

„New Yorku se nevzdávám. Jen ho odsouvám na jindy. Pokud budu moct být s tebou, nic jiného nepotřebuju."