Život s Youtuberem [ Jirka Král, VADAK]

26.- Longboard

,, Děcka. Zítra musíme vypadnout. Chtějí sem jet naši." vyšla naštvaná Kerol ze své ložnice. ,,Právě mi volali."

,,No to snad nemyslí vážně." Zatvářila se Natt zklamaně.

,, Nejsme tu naposled, ne?" Snažil se ulehčit situaci Marek.

Právě jsem se dívala na nějaké videa na Youtube. Česká scéna mě moc nebaví, tak dávám přednost zahraniční tvorbě.

Vadim do mě dloubl loktem.

,, Co je?" zamručela jsem. Jak by jste se tvářili vy kdyby vás někdo vyrušil v nejzábavnější části?!

,, Pojď ven. Je pěkně. Vezmem longy." Usmál se a podíval se na mě psíma očima.

,, Nemám ho tu." Zatvářila jsem se zklamaně.

,, Chceš půjčit longa Niki?" Přimíchal se do hovoru Marek.

,, To by bylo super. Díky." Usmála jsem se na něj a následovně zamkla tablet. ,, Půjdu se převléknout."

Hodila jsem na sebe volnější triko, džínové kraťasy a starší Vansky. Miluju takový volný styl.
Marek mi předal prkno a společně s Váďou jsme vyšli ven.

,, Musím tě upozornit, že jsem na tom přes sedm měsíců nestála."

,, Neboj se. Jestli chceš můžu tě přidržovat." Ochotně mi nabídnul.

Šli jsme na nepoužívanou starší silnici, na které už nejezívala auta. Byla vzdálena asi půl kilometru. Celá stezka-silnice vedla kolem jezera.

Jednou nohou jsem stoupla na longboard a druhou se odrazila. Váďa jel vedle mě. Musím uznat, že jsem určitě vypadala jako retardované kuře. Proč zrovna kuře? Kvůli tomu, že jsem měla ruce roztažené do stran, abych si udržela rovnováhu. Po chvilce jsem dala ruce k tělu a usmála se na Váďu, který jel kousek za mnou.
Kolečko narazilo na kořen a já přepadla. Chytla jsem neuvěřitelný záchvat smíchu.
Vadim ke mně přiběhl se starostlivým výrazem ve tváři. Když se ujistil, že mi nic není začal se smát taky.

Seděla jsem na zemi a usmívala se od ucha k uchu. ,, Jak mi to šlo trenére?"

Zavrtěl hlavou. ,, Ke konci to docela šlo, ale jsi děsně nejistá." Nabídl mi ruku a já se do ní zapřela a vstala.

Trošku mě zabolelo koleno. Nebylo divu - bylo odřené a špinavé.

,, Nebolí tě to? Nechceš se vrátit?"

,, Jé. To he pěkný jak se staráš. Ale v pohodě. Nevykrvácim." Ušklíbla jsem se.

,, Dobře." Zasmál se. ,, Ukaž, přidržím tě a půjdu s tebou. "

Stoupla jsem si opět na prkno a Váďa mi dal ruce na boky. Chtěla jsem to. Chtěla jsem, aby se mě dotýkal.

Asi deset minut mi pomáhal a potom to už šlo samo. Objeli jsme snad celý okruh. Při cestě nazpátek jsme si sedli na okraj jezera. Slunce už pomalu zapadalo a krásně hřálo.

,, Šlo ti to. Na to, že jsi na tom stála po víc jak půl roce.." Šeptnul.

,, Díky." Po krátké odmlce jsem pokračovala. ,, Váďo? Je ti to doufám jasný?"

,, Co jestli mi je jasný?" Zeptal se.

,, Všechno. Podotýkám všechno, co se tu stalo tu zůstane. Víš jak to myslím?"

Na vteřinu mu přes obličej přeletěl ublížený výraz. Kývnul.

Přibližně na pět minut nastalo ticho. Ale né takové to trapné ticho. Nýbrž ticho, které jsme si vychutnávali při pohledu na slunce zapadající za obzorem.