In Between Love

1. Invite

Možná to budou už 3 měsíce, co mi zemřela babička. A skoro čtyři, co umřela matka, co si sestra podřezala žíly...

Přemýšlela jsem s pohledem upřeným na plamen svíčky kroutící se podle mého dechu. ,,Ach jo..." povzdechla jsem si a svíčka zhasla. Zbyla jsem tu jediná. A za těch pár dnů jsem zažila tolik věcí, tolik změn...

Vzpomínám si na to, když jsem měla jít do školy... Dostala jsem velký růžový pohár plný čokolády a to jsem neměla ráda růžovou. Já vždycky byla taková ta jiná. Ta víc klučičí. Já... No, tenkrát jsem se teprve učila se podepsat, ale jinak jsem Alex. Ten den měla mamka i babička takovou radost.

Oslavila jsem patnácté narozeniny a se svou sestrou Sam sfoukla plamen minulých 14ti let. Ani jsem nevěděla, že od 15ti bude všechno jinak... Možná bych měla jiné přání než hloupé oblečení. Začalo to problémy ve škole, ale to nebylo ještě nic, oproti tomu, když šla matka na operaci a neprobrala se.

Všechny nás to sebralo, ale odešla zrovna v dobu, kdy jsme byly rozhádané. Každou noc v týdnu jsem probrečela. Babička měla vždycky vysoký tlak, přeci jen už jí bylo 67, ale to nebyl důvod k tomu, aby umřela už tak brzy. Prostě jí praskla cévka v mozku a byl konec. Myslím, že to pro ni bylo vysvobození. Od smrti její dcery se už jen a jen trápila.

A Sam? Ta to už nevydržela a o tři dny později si podřezala žíly. Já věděla, že to udělá, ale nemohla jsem jí bránit. Nikdy to u nás doma nebylo úplně v pořádku, matka měla za sebou už tolik operací, babička tolik zdravotních problémů, Sam nikdy nebyla úplně psychicky v pořádku a rodiné vztahy u nás dost pokulhávaly. Vlastně tu ani nebylo na koho se obrátit. Myslím, že přemlouvat Sam by stejně bylo bez výsledku, nepomohla bych ji tím a ani jsem neměla energii to dělat. Ničilo mě to, ještě víc než jsem byla. Bylo to její rozhodnutí, to z její hlavy vzešlo to, že svůj život ukončí sama, vlastníma rukama.

Zbyla jsem tu sama. Nečekala jsem, že by to mohla být taková rána. Někdy jsem si říkala, že je to znakem toho, jak jsem silná, ale to já skutečně nejsem. Všechno se to stalo tak rychle. Nikdo kdo by mi mohl pomoct tu nebyl, jen já, sama sobě. Nikomu jsem nic neřekla, ani tátovi, kterého jsem viděla dvakrát v životě. Bojím se, co se bude dít až na to přijde. Ze začátku jsem spala u těch falešných kamarádů a kamarádek, co jen nechtěli být sami doma... Ale to přeci nešlo pořád. A já už nedokázala vstoupit do toho pohřebiště, kde jsem dřív bydlela. Nebylo kam jít.

I když neustálým couráním venku, i místo školy jsem znala čím dál víc lidí, kde bych mohla spát, nikdo z nich o to nestál. A teď si představte, jak je večer zima. Vy ležíte někde venku na zemi, bez polštáře, deky nebo matrace a snažíte se promrzlá usnout. Pak k vám přijde vysoký neznámý chlapec s lesklými, černými vlasy, nádherným obličejem, hustým černým obočím těsně nad temně hnědýma očima lemovanými dlouhými řasami. Celkem husté strniště a plné růžové rty hýbající se v rytmu jeho
neuvěřitelných slov.

,,Co kdybys přespala dnes u mě?" promluví hlubokým jemně chraplavým hlasem, který zněl tak tvrdě, zřejmě od cigaret či alkoholu, který z něj táhne, a tím mě uvede do transu s otevřenou pusou.

,,Co?!" zeptam se pro ujištění, že jsem si to jen nevymyslela.

,,Myslím, že jsi slyšela. Je to kousek odsud. Je mi líto tě tu v týhle zimě nechat. Tak?" Spát tady nebylo bezpečné. Přesto jsem z jeho nabídky cítila ještě větší hrozbu.

,,N-ne!" vypískla jsem ale větu nedokončila. Jeho ruka i s mokrým hadříkem se přitiskla na můj obličej a můj rychlý dech už byl plný omamné látky.