Cesta domů [TWILIGHT]

21.

"Já vím", řekl jsem tiše. "Prosím běž pryč, chci to udělat sám Edwarde".

Edward odešel a zavřel za sebou dveře, Mia si stěžovala na bolest

"Carlisle to strašně bolí".

"Já vím vydrž, už to nebude dlouho trvat".

"Já já ti pomůžu", Mia stále naříkala, řekl jsem

"Já ti pomůžu Mio, neboj se".

Miy pohled:

Stále v křečích jsem se podívala do těch jeho zlatých očí a pak jsem sebou trhla, ucítila jsem kousnutí na krku, Carlisle mě kousnul, po pár vteřinách dlouhého utrpení se odvrátil, klekl si ke mě a pohladil mě po vlasech

"Neboj se už to bude dobré".

Trhla jsem sebou bolela mě ruka a také na krku, cítila jsem jak mi bolest od ruky a krku vystřeluje směrem k hrudníku, bolest to byla šílená, pak jsem začala cítit jak bolest ustupuje, mé srdce bilo jako o závod, začala jsem pak cítit jak mé srdce bije méně, spomalovalo se až jsem ucítila poslední bouchnutí a pak už jsem neslyšela nic, zdálo se mi že ty plameny které mě obklopovali nechtějí ustat až to nakonec skončilo, prudce mi vjel poslední plamen do hrudi a já už nic necítila, měla jsem pocit že dokážu otevřít oči, ale bála jsem se co uvidím. Já umřela? Nebo jsem v nějakém umělém spánku? Co se stalo s Volturiovými? Nakonec jsem se rozhodla oči otevřít, pomalu jsem se posadila a podívala se po místnosti, viděla jsem tak decentně jako ještě nikdy, slyšela jsem všechno a viděla jsem všechno, viděla jsem jednotlivé částečky prachu, jak sedají na knížky v poličkách, slyšela jsem tiché kroky které chodily dole po obýváku, cítila jsem zápach léků, které nepříjemně páchly, cítila jsem se silnější ale vypadala jsem furt stejně, podívala jsem se do zrcadla, vypadala jsem úplně stejně teda až na moje oči a obličej, měla jsem pevné rysy a rudě červené oči, najednou přišel do místnosti Carlisle.

"Ahoj Mio jak se cítíš"?

"Co se se mnou stalo"?

"Vím že ti to připadá zvláštní, ale neboj se, všechno je v pořádku, jen odteď jsi upír".

"Upír"?

"Jo, ale neboj se naučíme tě pít zvířecí krev".

"Dobře, takže teď jsem jako vy", zeptala jsem se nejistě.

"Ano, ale neboj, zvykneš si a barva očí se ti změní, všechno tě naučíme".

Pokývala jsem hlavou.

"Pomalu půjdeme dolů ano"?

"Jo", řekla jsem nejistě.

"Dobře, hlavně pomalu".

Pomalu jsme společně šli dolů po schodech, přidržoval mě abych nespadla, pomalu jsme sešli, pak když měl jistotu že neupadnu tak mě pustil, pomalu jsem s ním došla k ostatním, ode všech jsem slyšela

"Páni tobě to sluší, vítej mezi námi" a takové věci.

"Díky", poděkovala jsem a naráz jsem se chytla za krk, byl to takový šílený pocit.

"Máš žízeň, vezmeme tě lovit", řekl Carlisle.

Vyšli jsme s Carlislem a Edwardem ven a zkusili jsme běžet, samozřejmě jsem narazila do stromu, jak jinak.

"Jsi v pořádku", zeptal se mě Carlisle.

"Jo", řekla jsem a postavila jsem se na nohy, Edward se potichu zachichotal.

"Vtipný", řekla jsem.

Zase jsme se rozběhli, tentokrát jsem nenarazila do stromu naštěstí, pak jsme doběhli k řece a všichni tři ji přeskočili a přistáli jsme na druhé straně řeky

"Výborně Mio, zvládla jsi to parádně".

"Díky Carlisle".

Poté jsem ucítila pach jelenů, všichni jsme se schovali za keř a Carlisle mi začal vysvětlovat jak se loví

"Takže Mio připrav se a až budeš připravena vyraž".

Připravila jsem se, čekala jsem, čekala a vyrazila, skočila jsem na jednoho jelena a strhla ho k zemi, zakousla jsem se do něj, když jsem ho dopila, otřela jsem si pusu a podívala se na Carlislea a Edwarda.

"Výborně Mio, lovíš skvěle", řekl Carlisle.

"Díky", poděkovala jsem.

Poté jsme se vrátili domů, učili mě jak být upírkou, před domem jsme se teda já se učila běhat, po chvíli jsem to začala trochu chápat tu rychlost a trochu jsem to už ovládala, pak jsme šli dovnitř a koukali se na nějaký film, když jsme teď nemuseli spát, tak jsme si celá rodina povídali o všem možném, další den ráno jsme zase trénovali rychlost a pak hbitost, lezla jsem na různé stromy a otestovala jsem si tak svojí hbitost a pak jsem si s Emmetem dala páku, nečekaně jsem vyhrála, Emmet se pouze zamračil a já se ušklíbla a řekla

"Ale notak Emmete, přece by jsi se na mě nenaštval".

"Ne já si z toho nic nedělám", ušklíbl se a usmál se.

Carlisle a jeho rodina mě učili zvykat si taky na zápach lidské krve, z mých věcí když jsem byla ještě člověk, všechno šlo dobře, jednoho dne jsem ale zjistila zajímavou věc, která na celé té bizarnosti ještě přidávala, já se uměla změnit v netopýra, nevěřila jsem tomu, bylo to úžasný, učila jsem se proměňovat, jednou jsem se šla projít a myslela jsem na draka a pak se stala neuvěřitelná věc - já se proměnila v draka, v nádherného černého okřídleného draka se zelenýma očima, čtyřmi nohami a černým ocasem, celá až na oči jsem byla černá tohle bylo úžasné, ale nemohla jsem zůstat v téhle podobě dlouho aby si mě nikdo nevšimnul tak jsem se zase proměnila zpátky, já se uměla měnit v to na co jsem myslela, úžasné.