Cesta domů [TWILIGHT]

9.

Zmizela jsem v koupelně, kde jsem se dala trochu do kupy, oblékla jsem si černé džíny, modré triko a tu hnědou mikinu kterou mi koupila Alice, když jsem udělala i osobní hygienu, učesala jsem si vlasy a spletla si je do copu, poté jsem vyšla z koupelny, Carlisle tam na mě čekal, když mě uviděl řekl mi

"Sluší ti to".

Usmála jsem se a poděkovala

"Díky Carlisle, tak asi půjdeme ne"?

"A kdo říkal že půjdeme"?

Nechápavě jsem se na něj podívala.

Rychlostí světla mě zvedl ze země a řekl mi

"Co kdyby jsme běželi" a usmál se pohledem že to už nezachráním.

"Ne, opovaž se".

Usmál se, neuplynulo ani pět sekund a už jsem stála pevně na nohou u jeho auta, chvíli jsem to rozkoukávala a pak jsem se na něho otočila a řekla mu

"Jednou mě ta tvoje rychlost zabije, víš to".

Ten se jenom zasmál a řekl "tak pojď, pojedeme".

Nastoupili jsme do auta a já stihla ještě poznamenat

"A tentokrát prosímtě normální rychlostí".

"Neboj auto jsem k tomu ještě nevycvičil", zasmál se.

A jeli jsme, seděla jsem vedle něho na sedadle spolujezdce, jeli jsme po dálnici už asi 20 minut a zeptala jsem se

"Carlisle kam to jedeme"?

"Někam daleko", odpověděl mi a usmál se.

Vydechla jsem, po asi dalších 20 minutách auto zabočilo na lesní cestu, jeli jsme lesem, nakonec jsme zaparkovali na malém parkovišti které bylo postaveno na malé skalce, nikdo zde nebyl, Carlisle zaparkoval a vystoupili jsme z auta, vyšla jsem k zábradlí, které bylo na kraji parkoviště, pod náma bylo asi 60 metrů, kolem byly hory a nádherné lesy, vydechla jsem a řekla

"To je nádherné".

Carlisle za mnou přišel, slyšela jsem jeho tiché kroky, stál za mnou, otočila jsem se a on se zeptal "půjdeme"?

"Jo, jasně", odpověděla jsem a vyrazili jsme.

Šli jsme lesní cestou do kopce, všude byla nádherná zeleň a čerstvý horský vzduch nás nebo asi možná jenom mě, pálil v nose, na kapradinách byla čerstvá rosa, asi zde pršelo, mihlo se mi hlavou, po asi hodině kdy jsme šli pěšky mě už začaly bolet nohy protože jsme šli celou cestu do kopce, zeptala jsem se

"Carlisle jak dlouho ještě půjdeme"?

"No", zasmál se "pokud půjdeme lidskou
rychlostí nepotrvá to déle než pár hodin".

Zavrtěla jsem hlavou jakože haha strašně vtipný, ale když jsem uviděla ten dlouhý kopec nad námi, usoudila jsem že to asi nemyslí jako srandu a myslí to vážně. Když jsem nic neříkala tak navrhl že poběžíme, řekla jsem

"Carlisle ale já neběhám tak rychle".

"Já to vím, vezmu tě", řekl a usmál se.

"Carlisle ne, jsem moc těžká".

"Vždyť jsi lehká".

"Ehh", zaskuhrala jsem.

"Ale jestli chceš jít pěšky".

Vydechla jsem a otočila hlavu na stranu.

Ten mě vzal do náruče, ještě než se rozběhl jsem poznamenala

"Varuju tě, jestli mi bude špatně, budeš mě ošetřovat".

"Beru na vědomí", řekl a zasmál se.

Pak se se mnou rozběhl, běžel tak rychle, věděla jsem že jsou upíři rychlí ale ne že tolik, stromy se kolem míhaly, byly jako rozmazaná skvrna, po asi 3 minutách jsme zastavili, ani jsem si to neuvědomila, že se ho držím, konkrétně jeho trika na rameni, když jsem si všimla že už jsme na místě, sundala jsem mu ruku z trika a omluvila se

"Promiň".

"V pořádku, já se nezlobím", řekl a položil mě opatrně na zem.

Před náma byla nádherná louka, kolem ní byly stromy které poskytovaly na okraji louky stín, bylo zde plno květin, fialky, sedmikrásky, pampelišky, prostě hotová krása.

Carlisle přišel přede mě, pomalu se na mě otočil a řekl

"Hele něco ti ukážu, ale musíš mi slíbit že nebudeš vyvádět".

Dovolila jsem si říct

"Hele Carlisle já vím že jsi upír a v tomhle případě mě už asi nic nepřekvapí".

"Dobře", řekl a pak co jsem vůbec nečekala on vyskočil a přeskočil ve vzduchu spíše jakoby letěl přes celou louku a dopadl na zem na druhé straně louky, pak neuplynuly ani dvě vteřiny a on už byl u mě. Zasmála jsem se. Najednou začalo svítat, Carlisle vydechl, přesto že dýchat nemusí a vyšel pomalu na světlo, čekala jsem všechno ale tohle mi vyrazilo dech, on se třpytil, přesněji jeho obličej a jeho kůže se třpytila na slunci jako tisíc drahokamů a diamantů. Carlisle přešel ke mě, podíval se na mě těma svýma zlatýma očima, šokovaně jsem řekla

"Čím vším vy mě upíři ještě nepřekvapíte".

Carlisle se tomu jenom potichu zasmál.

"No pojď pojedeme domů", řekl, já se tentokrát nehádala a vyskočila jsem mu na záda, řekl mi

"Drž se", chytla jsem se ho a on se rozběhl za asi 5 minut jsme byli na parkovišti, seskočila jsem z něj dolů s řekla mu

"Hele ta rychlost se asi vážně vyplatí že".

Zasmál se a šel si sednout do auta, já si také šla sednout a jeli jsme k nim domů, když jsme došli domů, byl už večer, všechny jsme pozdravili, Carlisle se mě zeptal

"Nemáš hlad"?

"Ne, nemám, půjdu si lehnout", řekla jsem mu a odešla nahoru, okoupala jsem se, převlékla jsem se a šla spát.

Carlieslův pohled:

Mia odběhla nahoru a já šel za svoji rodinou, Esme se mě zeptala

"Tak co Carlisle jaký byl výlet"?

"Myslím že to dopadlo dobře, Mie jsem ukázal svoje schopnosti, teď už si myslím že ví úplně všechno".

Edward se s Emmetem začal chechtat.

"Co je Edwarde", zeptal jsem se ho.

"Mia asi nebyla úplně nadšená poprvé když jsi s ní běžel že", nestihl jsem nic říct a Emmet s Edwardem už se smíchy váleli po zemi.