Cesta domů [TWILIGHT]

11.

"Vy jste blázni víte to".

Edward se zasmál a řekl

"No tak Mio, buď trochu kreativní".

Po chvilce přemýšlení jsem nakonec řekla

"No jo dobře".

Edward se usmál směrem na ostatní, já jsem ještě dodala

"Ale varuju tě, jestli se rozplácnu o zem máš mě na svědomí".

Edward se zasmál a řekl

"Tak jo jdeme na to", vyhodil mě do vzduchu, hodil mi míč a já ho ve vzduchu chytla, tentokrát mě chytil Emmet, takhle jsme hráli dlouho, pak jsem vyběhla na nedalekou skálu a vyskočila jsem a chytla míč, tentokrát mě nikdo nechytil ta skála nebyla vysoká - no alespoň pro upíry, všichni jsme včetně mě věřili že se nezabiju, chytla jsem míč a dopadla na zem, cítila jsem ten svůj dopad, nohy mi trochu proměkly, ale jinak se mi nic nestalo, pak jsem se do té hry opravdu vžila a už jsem se nebála když mě nějaký upír vyhodil do vzduchu, pak jsem vyskočila Rosalií na ruce a ta mi pomohla vyskočit do vzduchu, chytila jsem míč a Bella mě chytila, usmála se na mě a řekla

"Jsi lehká, je to jako kdybych držela peříčko".

"To určitě", odvětila jsem.

Hráli jsme takhle dlouho, nakonec jsem se rozeběhla, vyskočila na jeden kámen a od něj se odrazila, byla jsem asi metr ve vzduchu, míč jsem nestihla chytnout, ale to teď nebyla moje starost, někdo mě chytil, ale ten někdo byl Jasper. Všichni náhle strnuli. Nevěděla jsem proč jsou všichni jako socha a vyděšeně na Jaspera koukají, pak už jsem jenom viděla jak se Emmet s Edwardem snaží spacifikovat Jaspera, Alice se ho snažila uklidnit a Carlisle mě držel zpátky.

Carlieslův pohled:

Viděli jsme jak Jasper divně na Miu kouká jakoby na její krk, pak jsme viděli jak svoje zuby přibližuje k jejímu krku, rychle jsme se rozběhli, já chytl Miu a Edward s Emmetem a Alice se snažili Jaspera uklidnit.

Miy pohled:

"Carlisle vem Miu domů, tohle bude na dýl", řekl Edward.

Carlisle mě zvedl a nesl mě směrem k autu, položil mě do auta, obešel auto a vyjeli jsme směrem domů.

"Hele já ale ještě chodit umím Carlisle", narážela jsem tím na to že mě nesl.

"Mohlo se to špatně vyvinout".

"Myslíš že by za mnou běžel kdybych šla po svých"?

"To nevím, je to možné, je to ale jedna z pravděpodobných variant, nebo by se o to možná pokusil".

Po pár minutách ticha jsem konečně promluvila

"Omlouvám se Carlisle, je to moje vina".

"Není to tvoje vina Mio, nikdo nevěděl že Jasper z ničeho nic takhle zareaguje, vždycky se snažil ovládat a poslední dobou mu to celkem i šlo".

"Říkám je to moje vina, já škrábla jsem se na krku při hře, asi si toho všimnul".

Carlisle se na mě podíval a pak se obrátil po pár vteřinách zpátky na silnici, měla jsem pocit že je naštvaný, asi na mě, koneckonců byla to moje vina, kdybych se tak debilně neškrábla nikdy by se tohle nestalo. Po chvíli jsme dojeli domů, chtěla jsem vyjít už nahoru, nemohla jsem se teď na Carlislea a vlastně nikomu z nich podívat do očí, ale Carlisle mě zastavil

"Ukaž mi to".

"Ne to je dobrý, vážně".

"Ukaž mi to".

Svolila jsem tedy, on mi odhrnul vlasy a podíval se na malou krvavou ranku, pak mě pustil a řekl

"Máš pravdu, nic to není, ale Jaspera to asi rozhodilo".

Odešla jsem nahoru, Carlisle chtěl jít za mnou, ale řekla jsem mu že chci být sama

"Chci být teď sama Carlisle, nechoď za mnou ty, ani nikdo z tvé rodiny, zatím" a odešla jsem, cítila jsem jeho pohled na svých zádech, ale neřešila jsem to, odešla jsem nahoru a svalila se na postel, otočila jsem se směrem k oknu a přemýšlela jsem, za to můžu já, kvůli mě je určitě teď Jasper nešťastný a určitě jsou teď všichni smutní a zklamání, zklamala jsem Carlislea, zklamala jsem všechny, nakonec jsem tam usla, pak jsem ve spánku něco uslyšela, probudila jsem se a pomalu se otočila, stál tam Carlisle, sedla jsem si a řekla

"Carlisle běž pryč".

Ten si jenom ke mě přisedl, udělala jsem mu místo i když nechtěně.

Podíval se na mě

"Ty za to nemůžeš", řekl mi.

"Ale můžu Carlisle, je to moje vina".

"Nikdo nevěděl že takhle Jasper zareaguje".

"Ale mohlo mě to napadnout".

"Ne, nemohlo, víš s Jasperem to bylo odjakživa těžké, než si zvyknul na zvířecí krev, trvalo to dlouho".

"Ale já mu to akorát ještě stěžuju".

A v tom tam přišli úplně všichni, Rosalie ,Jasper, Alice, Bella, Esme, Edward, Emmet, akorát Renesmee byla asi dole, řekla jsem

"No super, teď mě budete utěšovat ještě vy". "Ne na to fakt nemám", řekla jsem a odešla jsem, cítila jsem jak se na mě všichni podívali, vyběhla jsem ven a do lesa, prostě jsem teď nemohla být v jejich blízkosti, nesnesla bych to, šla jsem hlouběji do lesa, ovšem ne dost daleko abych netrefila zpátky, sedla jsem si na spadlou kládu stromu a vybrečela se, nemohla jsem si pomoct, tak jsem tam jen tak zůstala, sama a opuštěná, ale měla jsem aspoň čas pročistit si hlavu, nebo to jsem si aspoň myslela.