Cesta domů [TWILIGHT]

7.

"Zase jako jediná", řekla jsem ještě a tomu jsme se už oba zasmáli, když jsme sešli dolů čekala tam celá Cullenovic rodina, mlčky jsem se na všechny podívala omluvným pohledem, mezitím Carlisle odešel, odběhla jsem za ním do kuchyně, bude mi asi chvíli trvat než si na ně zvyknu a než jim začnu více věřit, ale Carlisleovi jsem věřila, věřila jsem že by nedopustil aby se mi něco stalo, doběhla jsem za ním do kuchyně právě když pokládal vajíčka na stůl

"Ah, právě včas", řekl a usmál se.

Vypadalo to že chce počkat dokud nezačnu jíst, snažila jsem se ho nějak rozumně zeptat tak abych ho neurazila

"Carlisle ty tu chceš čekat než začnu jíst"?

"Proč se ptáš", zeptal se a usmál se takovým tím nevinným úsměvem, pak se ještě zeptal "Vadí ti to"?

Odpověděla jsem mu

"Ne, já jen že..... vy nejíte", při slově nejíte jsem se podívala do země.

Ten se jenom potichu zasmál.

"Nám to nevadí".

Usmála jsem se a furt váhala a podívala se váhavě na něj.

"No tak půjdeme Carlisle ne", zeptala se ho Esme.

Carlisle se podíval starostlivě na mě, v očích měl starost a možná.....zklamání, nakonec řekl

"Jo půjdeme", řekl a odešel s Esme za ostatními do obývacího pokoje a já začala jíst, bylo mi blbé jíst před Carlislem jako před upírem, po dojezení jídla jsem si všimla nějakého hrníčku s brčkem, dovnitř nebylo vidět, ale řekla jsem si že je to asi voda, že mi ji nalila Esme, napila jsem se z brčka, ale okamžitě jsem to vyplivla, udělalo se mi strašně špatně, chytila jsem se za břicho, jak mě to bolelo, stála jsem v křečích a potichu syčela a naříkala.

Carlisleův pohled:

Uslyšeli jsme z kuchyně syčení a naříkání, v kuchyni byla Mia - došlo mi, okamžitě jsem s Esme, Jasperem a Alice vyrazil upíří rychlostí do kuchyně, uviděli jsme tam Miu jak se kroutí v bolestech a chytá se za břicho, bylo vidět že jí to hodně bolí, najednou se jí začaly podlamovat nohy a ona začala kolabovat, rychle jsem ji chytl do náruče, začala naříkat

"Carlisle to bolí".

Odpověděl jsem

"Šššš, to bude dobré". "Odvedu ji do ordinace", řekl jsem a vyšel jsem schody s Miou radši normální lidskou rychlostí do ordinace, posadil jsem ji na lůžko a napíchl ji kanylu po které by ji mělo být za chvíli líp a odešel jsem dolů za ostatníma.

"Tak co Carlisle", zeptala se mě starostlivě Esme.

"Bude v pořádku, napíchl jsem ji podporu, teď počkáme dokud se neprobudí".

"Furt tak přemýšlím, že by byla zkažená ta vajíčka"?

"To ne Carlisle, vždyť jsi je dělal dneska ráno".

"No je to upír já osobně bych si od upíra udělat vajíčka nenechal", zachechtal se Emmet.

Carlisle si akorát přitiskl prsty na čelo a Esme ho napomenula

"Emmete".

Po asi dvou hodinách jsem se rozhodl podívat se za Miou jestli se už náhodou neprobrala.

Miy pohled:

Pomalu jsem otevřela oči, bolest už pominula, všimla jsem si nějaké hadičky kterou jsem měla napíchnutou v ruce, chtěla jsem se pohnout ale ta hadička mi v tom bránila, když v tom se otevřely dveře a v nich byl Carlisle, přešel ke mě

"Mio, jsi vzhůru", vydechl si.

"Co se stalo"?

"Nevím, přiběhli jsme a tobě bylo asi špatně, zkolabovala jsi, odvedl jsem tě sem a ošetřil tě".

"Díky Carlisle za záchranu".

"Nemáš zač", řekl a trochu se usmál ale potom se smutně díval do země.

"Co je Carlisle"?

"Já jen nevím z čeho ti mohlo být tak špatně, asi z těch vajíček moc mě to mrzí Mio".

Zarazila jsem ho

"Ne Carlisle, to to pití".

"Pití"?

"Ano, ten hrníček".

"Hned se vrátím, počkej tu".

Poslechla jsem ho a on odešel.

Carlisleův pohled:

Odešel jsem dolů a šel se podívat do kuchyně, uviděl jsem ten hrníček, už odtud jsem cítil krev, otevřel jsem víčko hrníčku a opravdu jsem spatřil krev, z hrníčku byla asi čtvrtina pryč, došlo mi z čeho bylo Mie špatně, ona vypila krev. Okamžitě jsem letěl za Jasperem s tím hrníčkem.

"To snad nemyslíš vážně Jaspere, nemůžeš dávat větší pozor, měl jsi mi to zanést do kanceláře nebo mě osobně ale ne to dát do kuchyně na stůl, co sis myslel".

"Hele já nevěděl že se z toho Mia napije".

Edward se do toho vložil

"Počkat, ona vypila krev Carlisle"?

"Ano, proto jí bylo špatně".

"No jestli dovolíte já teď půjdu ještě za Miou vytáhnout jí tu kanylu", řekl jsem a vyšel lidskou rychlostí po schodech.

Miy pohled:

Dovnitř vešel Carlisle, sednul si na židli a přisunul se ke mě, vzal si dva váčky a dezinfekci, vytáhl mi opatrně kanylu z ruky, potřel dezinfekcí a váčkem místo vpichu a následně přilepil malý vatový váček mě na ruku.

"Měj chvilku ruku v klidu", nařídil mi hlasem ne doktora ale láskyplným hlasem milujícího otce, nevěděla jsem kde se to v něm bere.