Cesta domů [TWILIGHT]

8.

Nevěděla jsem kde se to v Carlisleovi bere, skoro mě nezná, zeptala jsem se ho

"Carlisle proč se o mě tak staráš"?

"Co je to za otázku", zeptal se a usmál se.

"Já jen že ty skoro neznáš mě a já zase tebe, takže"

"Mio", přerušil mě

"Teď už patříš do mojí rodiny ty si mě možná úplně nepamatuješ, ale já tebe ano".

Usmála jsem se, pokusila jsem se o nenucený úsměv, ale moc mi to nešlo, pak jsem zamrkala a radši se podívala na zem.

"Co se děje", zeptal se a sklonil hlavu aby mi viděl do obličeje, ve tváři měl zvědavost a možná strach, strach z toho co teď řeknu, vzhlédla jsem a po pár vydehnutí jsem spustila

"Carlisle já nevím jestli"-

Zamrkal a když jsem se zase podívala na zem, nakoukl mi do tváře, nejspíše chtěl z mého obličeje něco vyčíst a zeptal se "jestli co"?

Nadechla jsem se, prudce jsem vstala a řekla to narovinu

"Já prostě nevím jestli ti můžu věřit Carlisle", vykřikla jsem a přešla ke skleněnému oknu na druhý konec ordinace, byl tam les, jak mě se chtělo vyskočit z toho okna a běžet pryč, tak daleko kam by mě jenom moje nohy nesly, ale zároveň jsem teď nemohla odejít. Uslyšela jsem kroky, ale tak lehké a opatrné že to nemohly být kroky člověka, cítila jsem jeho pohled na svých zádech, opatrně se zeptal

"Proč by jsi mi nemohla věřit"?

Aniž bych se na něj otočila, jsem řekla

"Jsi upír Carlisle, celá tvá rodina, já jsem ti věřila ale nevím jestli po tomhle ti můžu důvěřovat jako předtím".

"Tak tohle to je, tobě vadí že jsem upír"?

"Ne, to mi nevadí", řekla jsem klidně a otočila se na něj, pohledem jsem mu ale pořád uhýbala.

"Já prostě, v čem mi budeš lhát příště Carlisle".

"Ale to, Mio já"-

"Nic neříkej", řekla jsem, podívala jsem se do těch jeho zlatých očí a odešla z místnosti, seběhla jsem schody a mlčky vyšla ven a sedla si na verandu a koukala jsem na ten temný les, jako by mi mohl dát odpovědi na otázky které bych měla, sama jsem ale nevěděla jaké by to měly být.

Carlisleův pohled:

Šel jsem dolů a uslyšel jsem Emmeta jak říká

"Páni, co jí tak rozeštvalo".

Když jsem byl dole mlčky jsem vyšel ze dveří ven, chtěl jsem si s Miou promluvit.

Miy pohled:

Seděla jsem tam a přemýšlela, najednou si ke mě přisedl Carlisle, začal mluvit

"Ten les je ale překrásný že".

Neodpověděla jsem mu, nechtěla jsem s ním mluvit.

"Hele Mio já se ti omlouvám za to že jsem ti lhal ale bylo to pro tvoje dobro, kdo ví jak by to dopadlo kdybych ti to osobně řekl".

Vstala jsem a řekla

"A jak si myslíš že to dopadne teď"?

Mlčel a podíval se do země a pak zase zpátky na mě

"Carlisle nezlob se, ale já nevím jestli vám můžu věřit, po tomhle".

"A mě věříš"?

Tahle otázka mě dost šokovala, až doteď od té doby co jsme začali tento rozhovor jsem si byla jistá že mu nevěřím, ale teď jsem to nevěděla, nebyla jsem si jistá.

Vstal chytl mě a sednul si se mnou, stále měl ruku na mých zádech

"Mě můžeš věřit Miavell".

"Moje stará přezdívka, ty si jí"-

"Pamatuju"? "Ano", řekl a usmál se.

Musela jsem se pousmát, tuhle přezdívku jsem nepoužila už tak dlouho, ale brzo mě ten neskrývaný úsměv přešel.

"Bylo to pro tvoje bezpečí Mio, já bych ti nikdy neublížil a nechci ti nějak ublížit, nikdo z nás".

"A Mio chci aby jsi věděla že patříš do této rodiny, moje rodina a já tě máme rádi".

Obejmula jsem ho a on mě a začala jsem brečet

"Ach, Carlisle promiň, mě je to tak líto".

"Ššš, už je to dobré", říkal mi.

"Je mi líto, že jsem ti ublížila".

"Neublížila jsi mi".

"Ale ublížila".

"Ne, opravdu ne".

Když jsem svůj pláč ztišila, opřela jsem se o jeho rameno a nejspíše tam usnula, protože si pak už nic jiného nepamatuju.

Carlisleův pohled:

Mia se o mě opřela a pak usnula, asi vyčerpáním, bylo toho na ní dneska až moc, vzal jsem ji do náruče a odnesl nahoru do jejího pokoje, přikryl jsem ji dekou a sedl jsem si k její posteli, nechtěl jsem aby se trápila, láskyplně jsem ji pohladil po vlasech a u toho jsem se usmíval a pak jsem už odešel a nechal ji spát.

Další ráno, Miy pohled:

Probudila jsem se, bylo to dost nelibé probuzení, v mém pokoji stál Carlisle a jásal

"Vstávat a cvičit, jde se na výlet".

"Co", zamžourala jsem ospale.

"Jedeme na výlet", řekl a usmál se, hodila jsem si peřinu přes hlavu jako to dělám když protestuji.

"Ale notak vstávej", řekl a peřinu ze mě stáhl takovou rychlostí že jsem ani nemrkla, otočila jsem se na něj a řekla

"Kdybys nebyl upír a neměl tak rychlé pohyby tak bych se hádala", zasmála jsem se a on pořád s peřinou v ruce se zasmál taky.

Vstala jsem a řekla

"Ještě vydrž musím se dobelhat do koupelny", zavtipkovala jsem.

A co jsem vůbec nečekala, on mě zvedl do náruče rychlostí světla a normální lidskou rychlostí mě přenesl do koupelny, přesněji před dveře koupelny, netušila jsem že tu mají i druhou koupelnu nahoře, byla hned vedle Carlisleovy pracovny, těch dveří jsem si doteď nevšimla, opatrně mě dal na zem, zavtipkovala jsem

"Páni ty tvoje upírské schopnosti, pořád si nemůžu zvyknout".

Zasmál se a já zmizela v koupelně.