tough match

2.

V Anaheimu jsem se moc dlouho nezdržela a během dalších dvou týdnů navštívila Austin, kde jsem znova vyhrála a následně přišla na řadu Oklahoma kde jsem skončila v semifinále a jako poslední turnaj jsem si odehrála v LA, jenže tam se mi to vůbec nepovedlo a skončila hned v prvním kole. Přesto to ode mne bylo hezkých osm turnajů.

A nevím jestli konečně, ale přišlo to tížené dlouhé volno na které jsem se docela těšila.

A k tomu začínala i sezóna NHL, odehráli se už přípravné zápasy a dneska se měli hrát první zápasy základní části, akorát pro dnešek nehráli ani Canuks ani Devils. Místo toho jsem šla běhat,jako jsem to dělala každé ráno i to před zápasové.

Na tomhle nebylo nic neobvyklého. Do školy jsem si to pokaždé nakráčela proto až později, tam hlavně byli rádi když jsem přišla, protože ačkoliv jsem měla bydliště kilometr od školy, učila jsem se na dálku.

Jen jsem se dnes nechala moc unést písničkami ve sluchátkách a nedávala pozor na cestu.

No a tak většinou znikají zranění. Ani jsem se nenadála a ležela jsem na asfaltu s docela citelnou bolestí kolenou. Asi nebylo nejlepší si brát kraťasy.

,,Jste v pohodě." Popadli mě docela silné  paže za tělo jakobych snad nic nevážila, přitom jsem neměla o moc menší váhu jak bráchové.

,,No nevím." Podívala jsem se na svá sedřená kolena. Mám jeden den volno a už vypadám tak jak vypadám, celkem super.

,,Jéé... promiň Amélie?" Zadrmolil ten dotyčný.

,,Zegras? To jsou věci, už ti psal brácha že hledám kámoše a přišel jsi mě proto zrakvit?" Usmála jsem se.

,,Seš nějaká moc veselá oproti tomu jak jsem tě jednou viděl. Ale když tě vidím, vezmu tě asi k tobě nebo mě domů, musíme ti ty nohy ošetřit." Naznal.

,,Prosím tě Trevore ty si odjeť v klidu na těch tvých kolečkových bruslích domů a já si tam doběhnu."

,,Jak to máš daleko?" Zajímal se.

,,Asi čtyři kilometry, avšak to je v pohodě." Zamumlala jsem a chtěla doběhnout. Ale ty nohy vážně bolely a místo toho jsem skákala jak potrefená  srna.

,,Tak to teda ne, mladá Hughesová  půjde hezky semnou. Akorát mi bude muset vzít brusle do ruky." Chytl mě za ruku, nevím jak to stihl, sundal si brusle které se semnou hodně rychle ocitli ve vzduchu a on si šel jen v ponožkách.

,,Sakra Trevore já umím chodit." Zavztekala jsem a u toho si prohlížela ty brusle co mi dal na starost.

,,To vím, ale vykrvácet nemusíš. Ještě  by jsi to řekla Jackovi že jsem ti nepomohl a ten by mi dal..."

,,Nedal, protože bych mu to neřekla." Přerušila jsem ho.

,,Nebuď tak paličatá, já se ti snažím jen pomoc."

,,Jo, dobře už jsem sticha." Zvedla jsem ruce v obranné gesto,ale hodně rychle je dala zpět Trevorovi okolo krku.

Následujících pět minut bylo doopravdy ticho, přišlo mi to až trapné, ještě když jsme potkali skupinku mladých holek a ty mě propalovali pohledem. V tu chvíli jsem jim chtěla říct že ten dotyčný kluk si mě do té náruče vzal sám i přes mé zákazy a výmluvy.

,,Tohle je tvůj byt? Proč tu nemáš jmenovku?" Přerušila jsem to ticho já, když mě položil na zem aby odemkl byt.

,,Jsem tu měsíc, nebyl na to čas. Třeba Jamie co bydlí vedle ji tam taktéž nemá." Naznal. Při vstupu dovnitř bylo poznat že to tu je zcela nové, všechno tam vonělo novotou a především tam bylo na hokejistu až moc uklizeno.

,,Je to tu hezké, mnohem lepší jak u mě." Uznala jsem.

,,Rád bych ti k tomu něco řekl,akorát nevím jak to u tebe vypadá." Zavedl mě do obýváku a já si sedla na gauč.

,,To je smutné. Ale kdyby sis zjistil kde bydlím můžeš se stavit, akorát na takovéhle hovadiny teďka nebudeš mít čas."

,,Já si najdu čas na všechno,mohl bych jít už dneska s tebou, avšak ty si najdeš výmluvu." Přinesl malou lékárničku a začal v ní hledat něco čím by mě ošetřil. Mohla jsem si to udělat sama,přeci jen můj druhý univerzitní obor je medicína, ale byla sranda ho sledovat.

,,Jo, pojedu tam busem, nechci obtěžovat takového známého hokejkstu jako jsi ty." Začala jsem.

,,Co to zase plácáš? Amélie ty seš jiná než jsem si myslel." Podíval se na mě  zaraženě a při tom čistil moje odřené nohy.

,,A to mě vidíš teprve po druhé, a kdyžtak mluvím o těch holkách venku, toho sis nevšiml jak na tebe koukají?"

,,Je mi úplně ukradený jak na mě kdo kouká,neřeším to. Na to si člověk zvykne, se divím že ty to řešíš, vždyť tebe musí taky hodně lidí znát." Divil se.

,,Jako někteří obr fanoušci bráchů mě  poznají,naštěstí tady v Anaheimu jich moc není a když cestuju po Americe jsem ledatak na kurtu a hotelu." Usmála jsem se.

,,Taky to takhle bylo minulý rok, to jsme byli jenom na stadionu a hotelu. To bylo strašný, ještě že teď už to je normálnější a můžeme chodit ven a být ve svých bytech."

,,Pro nás sportovce docela úleva,ale víš co?" Špitla jsem a on samozřejmě  nevěděl.

,,Měla bych už jít,protože ty se jistě musíš soustředit na ten váš první zápas. Znám to,ještě bych tě rozhodila."

Trevorův pohled:
V tuhle chvíli jsem ji chtěl říct že se jí to dokonale povedlo. Ale jestli má myšlení jako Jack a vše si vynaloží jinak, už by se mnou nikdy nepromluvila.

V tom je asi výhoda znát její sourozence a vůbec její dvojče lépe jak sebe. Vím co od ní očekávat.

,,Hej slyšel si mě Trevore? Já už půjdu jo?" Vyrušila mě z toho těžkého přemýšlení.

,,Jo jasně. Nebudu tě přemlouvat, nemá to cenu. A Počkej nechtěla by jsi přijít na nějaký zápas?"

,,Když mi seženeš lístek ráda se přijdu podívat, ze školy se klidně uleju a nic víc na práci aktuálně nemám." Přikývla.

,,Dobře. Tak se měj a hlavně se zase s někým nesraz." Začal jsem se loučit.

,,Jedinej kdo mě tu za pět let života srazil jsi byl ty, vážně se o mě bát nemusíš." Ujišťovala mě.

,,No jo to je život." Zasmál jsem se a ona se smíchem odešla. Tak aspoň jsem ji rozesmál, protože po svém doktorském představení ji taktéž muselo být k smíchu. Nezniňoval se Jack náhodou že studuje medicínu a jazyky? V tom případě ji k tomu všemu lituju...