tough match

Prolog

Léto 2020

Byl srpen a já se konečně po skoro roce dostala domů. Možná si říkáte proč až po takové době, ale důvod byl jednoduchý.

Už čtyři roky jsem bydlela v Anaheimu na druhé straně Spojených Států. Kvůli pandemii se v únoru všechno začalo zakazovat a já se nestihla vrátit kvůli své blbosti domů dřív. Když jsem se v dubnu rozhodla pro odlet, už mi to nebylo umožněno.

To se stalo až teď. Mezitím co moji skvělý bratři měli už teď báječně rozjeté kariéry, hlavně teda Quin a Jack, já se snažila probojovat do WTA,neboli nejvyšší ženské tenisové soutěže, jenže tady v Americe to bylo prozatím nemožné.

Možná jsem se tehdy měla dát s bráchy na hokej a né na tenis, který jsem si doma doslova vydupala. Rodičům to nevadilo, mamka chápala že nechci dělat klučičí sport, vždycky mě podporovali, akorát já nedosahovala výsledků které by stáli za speciální pozornost.

„Haló je někdo doma?" Řekla jsem do hrobového ticha, když už jsem asi minutu stála na chodbě a rozhlížela se kolem. Nic se tu nezměnilo, teda až na nové fotky bráchů na zdi.

Jenže na tohle mi také nikdo neodpověděl a já se rozhodla jít na zahradu. Měli být doma, psala jsem jim že přijdu dnes nebo zítra. A také že venku byli, ozýval se od tamtud klučičí křik. Asi bráchové hrajou basketbal, jako obvykle.

„Hádejte kdo se vám vrátil po jedenácti měsících?" Vlítla jsem na zahradu se smíchem.

„Amy?" Všimla si mě jako první mamka a už mě objímala. Ta mi chyběla asi nejvíce, no jo jediný dvě holky doma a pak čtyři kluci. Jo akorát teď tam nebyl jen náš táta a bráchové nýbrž i dalších sedm kluků.

Znala jsem je, všichni hokejisti co spolu hráli v juniorské reprezentaci. Akorát do teď jsem je nikdy neviděla, jak jsem moc často doma nebyla měla jsem štěstí a vyhýbala se povětšinou těmto návštěvám. Jediný s kým jsem se bavila byli bratři Norrisovi. Ti jsou taky tři a když se takovéhle dvě velké rodiny spojili vždy byla sranda.

„Jaaj moje dvojče doma, to zase bude." Ozval se jako první z těch jedenácti Jack, když už mě objímal táta. Já se ještě nezmínila, my s Jackem jsme dvojčata,a ačkoliv někdy bychom se zabili, neustále si ze sebe utahujeme a posmíváme se sami sobě, nedáme na sebe dopustit. Z těch třech s ním mám nejlepší vztah, ale né že by Quin a Luke byli v něčem horší, to vůbec ne. Akorát s Jackem jsem byla celé své dětství nejvíce.

„Jestli chceš já můžu odjet." Začala jsem.

„Ne jen to ne! Taky ses vrátila i ty domů konečně." Vykřikl Luke.

„Jo, pojď sem." Přiběhli ke mně všichni tři a už jsme měli hromadné obětí. To že jsou v pozadí ti další kluci mi bylo jaksi jedno, i když jen co mě pustili už mě za nimi Jack táhl jakobych nevěděla kdo je kdo, přitom je znám od Jacka asi lépe než znám já sebe samotnou.

Matt, Alex,Cole,Trevor,Patrick, Domenick,Danny.

Jen co jsem sedmkrát přeříkala tu jednu větu "Ahoj já jsem Amélie, těší mě" společeně s mamkou jsem mohla jít domů. Nechtěla jsem trávit čas s tolika kluky, ještě že naštěstí večer odlétali všichni domů.

Jo, akorát tehdy jsem nechtěla uznat jednu věc co se stala během vteřiny, protože jsem netušila jakou to bude mít dohru...