17. září 1538

5.9K 364 70
                                    

Pohyby koně pod ním byly pravidelné, soustavné. S lehkostí jej nesl na hřbetu skrze les, vyhýbal se stromům a přeskakoval menší křoví, zatímco on, přikrčený na jeho hřbetu a se spuštěnou kuší v jedné ruce cílevědomě vyhlížel kupředu, odhodlán neztratit svou kořist z dohledu. Ale zadní běhy bělostné laně přeci jen tu a tam zmizely mezi křovinou či uhýbající do strany, jenom proto, aby se mu za okamžik zase mihla před očima.

Ani si nevšimnul jak, najednou se před ním otevřela lesní mýtina, Henrymu matně povědomá. To však bylo vedlejší, neboť bělostná laň se zastavila přímo uprostřed, obracející hlavu zpět. A upřela na něj dvě tmavé oči.

Henry prudce zastavil svého oře a nejprve s vidinou brzkého vítězství kvapně seskočil ze sedla na zem, kuš připravenou každou chvílí zvednout k očím a zamířit. Jenomže něco, a on sám pořádně nevěděl co, jej přimrazilo na místě, donutilo jej, aby upustil od dalších kroků a namísto toho jen zůstal hledět vpřed.

Pak se laň naplno obrátila a krátce nato vykročila naopak ona jeho směrem, štíhlé nohy si pomalu razící cestu vysokými travinami. Její tmavé oči se zafixovaly na těch jeho a Henry měl pocit, jako kdyby v nich zahlédl něco ne až tak zvířecího. Něco ... lidského.

Jeho stisk na dřevěné pažbě kuše tehdy povolil a zbraň mu dopadla k nohám, vydávající podivnou, netypicky třeštivou ránu.

Henry se rozespale zavrtěl, vlasy spadané přes tvář na béžovém povlečení. Byl krapet dezorientovaný, stále napůl spící. Jenomže když se odněkud blízko ozvala hlučná rána, nápadně podobná té v jeho snu, začal se pomalu vyhrabávat do sedu. Protíraje si oči, obrátil se vedle sebe.

No skvěle, napadlo jej jako úplně první myšlenka, když kromě pomačkaných pokrývek nenašel vedle sebe na obrovském loži vůbec nic. Nebo spíše vůbec nikoho.

To mě také mohlo napadnout.

Byla to bolestivá připomínka včerejšího večera, tedy spíše slov, která padla. Henry zatřepal hlavou, ne, nechtěl o tom přemýšlet. Ne, když se mu dostalo odpovědi takové, jaké se mu dostalo. Bylo jako otevřená rána v jeho srdci, hořké sousto, o kterém věděl, že jej už nejspíš nikdy nepřekousne.

Selhal.

Přitom byl přesvědčený, že vše nakonec skončí zcela jinak. Jistě, nepochyboval o tom, že bude zapotřebí přemlouvání, zvláště za takových okolností a zvláště ji. A i když mu tedy možnost odmítnutí přišla na mysl, dokonce několikrát, pokaždé ji dokázal zatlačit do pozadí mysli.

Ne, skutečně nechtěl o včerejším večeru dále přemýšlet, minimálně ne o tom, co předcházelo sledu událostí, způsobujících, že momentálně vstával z lože v komnatách Farewoodské paní.

Henry ještě sám stále nepochopil, čím jej tato žena uhranula, tak, aby jej její jediný úsměv pronásledoval ještě celé hodiny poté, slova týdny a polibky až do konce věků. Čím jej k sobě tak připoutala, aby se všechny ostatní vedle ní najednou staly neviditelnými, neexistujícími.

Co teď?

Samozřejmě, že se mu téměř ihned vybavila i vzpomínka ráno podobné tomuto, na prázdné lože vedle něj. Jenomže bohužel, anebo možná spíš naštěstí, tentokrát bude pro ni mnohem obtížnější se vyhnout jeho přítomnosti. Tentokráte nebyli v Mernhallu, nýbrž v jejím vlastním domě.

Henry si povzdechnul. Ne, tohle muselo přestat. Vždyť byli dva dospělí lidé, a i když tepavá rána, kterou zanechalo její odmítnutí, tvrdila něco jiného, byl přesvědčený, že tuto situaci zvládnout vyřešit v klidu a bez útěků přes půlku země.

AnneTahanan ng mga kuwento. Tumuklas ngayon