1. leden 1538 - část první

5.2K 349 35
                                    

Henry zamrkal. Jeho víčka se lepila k sobě, chvíli trvalo, než byl schopen rozpoznat, že ta narůžovělá záře nad ním je rozednívající se obloha. I přestože mu výhled do značné míry blokovaly koruny stromů, světlo snadno prosvítalo skrze jejich větve a nutilo Henryho, aby si zastínil oči rukou.

Po chvíli si uvědomil, že leží na zemi. Zvedl se tedy a pod ním zašumělo napadané listí, zbarvené do všech možných odstínů podzimu. Jeho ruka přitom zavadila o něco tvrdého. Ohlédl se tím směrem a jeho zrak padl na loveckou kuši, přesně takovou, s kterou běžně vyjížděl na lov.

Uchopil tu zbraň a rozhlédl se kolem sebe, jenom aby zjistil, že se nachází uprostřed hlubokého lesa, obklopen křovím a kmeny rozložitých stromů. Vydal se kupředu, brodil se nízkými křovisky a shýbal se pod větvemi. A když natáhl paži a odhrnul větev, která mu stála v cestě, zcela nečekaně se mu naskytnul pohled na rozlehlou lesní mýtinu.

Kuše mu ztěžkla v ruce, když uprostřed uviděl pasoucí se stádo laní. Mohlo jich být snad dvacet, všechny poklidně skloněné k travinám. Každá byla jiná, jedna menší, jedna vychrtlejší, jiná s tmavou skvrnou na boku.

Mohl mít kteroukoli z nich. Stačilo jen zamířit. Stačilo jen zamířit a stisknout spoušť.

Než však stačil cokoliv udělat, zaznamenal pohyb. Stranou, daleko od stáda, zvedla hlavu jiná laň a Henry se podivil, že si jí předtím nevšiml. Tmavé oči, které nyní upírala do těch jeho, výrazně kontrastovaly s její bělostnou srstí.

Tehdy věděl. Sevřel kuši pevněji. Tohle byla jeho příští kořist.

Jako kdyby zvěř vycítila jeho úmysly. Najednou všechny laně upustily od pastvy a stádo se rozprchlo do všech stran, nechávajíce pouze tu jedinou bílou za sebou.

Henry se za nimi zmateně ohlížel, pak se ale prostorem kolem rozezněla slova.

„V této hře mě nemůžeš porazit," pronesla Henrymu povědomým hlasem.

Spustil kuši podél těla. „Jak ..."

Nedbala jeho nedopovězené otázky. Namísto toho se její pohled ještě více vpil do toho jeho a bílá laň opět promluvila:

„Kráčíš, aniž bys věděl kam.

Tvůj odraz v zrcadle je pouhý klam,

tak k čemu obraz, když vnímáš jen rám?

Proto ses v prázdnotě uchýlil k hrám?

Kráčíš, aniž bys věděl kam.

Nyní však proti mně pozvedáš zbraň,

doufáš, že svolení s mým lovem dám.

Ač máš být muž, šelmy já vidím chřtán.

Kráčíš, aniž bys věděl kam.

Chtěl jsi mě loviti, proto se ptám:

Myslels snad, že právě tobě se vzdám?

Buď si lovcem, ale já nejsem laň."

Její srst se stříbrně rozzářila a skryla laň Henryho pohledu. V omámení povolil sevření prstů a kuš mu vyklouzla ze sevření, dopadaje na zem. Ani se neobtěžoval pohlédnout za ní, jeho pozornost plně zaměstnávala záře, která nyní pohasla.

Laň byla pryč, na jejím místě stála zrzavá liška. A stejný hlas pokračoval dál:

„Kráčíš, aniž bys věděl kam,

AnneWhere stories live. Discover now