15. červen 1538 - část druhá

5.1K 301 20
                                    

To čekání ji ubíjelo. Více jak čtrnáct dní prožila Anne v nervozitě pramenící z očekávání momentu, kdy se lord Zerke vrátí se zatykačem anebo předvoláním ke dvoru, před soud. A předvolána nakonec byla, i když ne tak, jak očekávala.

Byl to lord Thomas, kdo se k jejímu nezměrnému překvapení dostavil ke konci prvního červnového týdne na Farewood s povoláním, jež však mělo odlišný charakter, než Anne očekávala. Jakmile se totiž lord Thomas nemotorně sesunul ze sedla svého grošovaného koně, stačil pouhý pohled a rázem nebylo pochyb o vážnosti celé situace. A když vzápětí zaslechla bratránkův rozzlobený hlas, nařizující, aby okamžitě začala s přípravami na cestu, protože přišel příkaz, aby se zúčastnil válečné porady v Haveru, Anne se zmohla na jedinou otázku. To, že se tím dopustila chyby, zjistila ihned nato, neboť lord Thomas se na ní ještě na nádvoří rozkřičel, ať je zticha a poslouchá jeho příkazy. Stejného zacházení se dostalo i Katherine, když si o půl hodiny později dovolila poznamenat, že darlowský léčitel, navzdory tomu, že shledal svou pacientku uzdravenou, Anne doporučil ještě měsíc odpočinku.

Vyrazili druhého dne za svítání, neboť cesta na východ do Cavelshire byla více jak dvakráte delší než ke dvoru. Ani za těch šest dní se ale Anne nedokázala přinutit, aby svému bratránkovi zopakovala otázku, která jí při jeho příjezdu na Farewood tak neobezřetně sklouzla ze rtů.

Proč já?

Z toho, co pochytila z nabroušených slov lorda Thomase, když se s ní zrovna obtěžoval mluvit, pochopila, že ono předvolání přišlo od lorda Barnera a že kromě nich se týkalo ještě celé Tajné rady. A také že lord Barner výslovně požádal, aby lord Thomas přivedl svou sestřenku.

Nevěděla, jestli se jí ulevilo, či naopak. Fakt, že ono předvolání bylo podepsáno jménem lorda Barnera sám o sobě naznačoval to, že se jednalo pouze o rozhodnutí královského nejvyššího rádce a Annino pozvání tak nemělo jiné než čistě státnické důvody. Ale také to znamenalo, že bude muset čelit jemu. A Anne nevěděla, jestli to dokáže.

Bylo to směšné. Ona sama sobě připadala směšná. Její kraj byl napaden, ona musela sesbírat vojsko, zabezpečit jeho zásobování, to vše navíc k obvyklým starostem o západ, ale její mysl se jako naschvál musela zaobírat kapitolou Annina života, o níž si ještě před týdnem myslela, že je již jednou pro vždy uzavřená.

Naléhavost povolání do Haveru alespoň znamenala, že lord Thomas byl nucen upustit od svého oblíbeného cestování kočárem a vsednout na hřbet mnohem rychlejšího koně. Vědoma si své, v paměti ještě velmi živé, zkušenosti z Richtendu, Anne se odmítla spokojit s jakýmkoli jiným ořem než s Nikem. Sice to znamenalo, že nebude schopna po cestě měnit koně, ale vytrvalost jejího Salvicijského plnokrevníka to ani nevyžadovala. A tak, když s každým ujetým kilometrem neklid v její mysli jen narůstal, Anne se alespoň mohla utěšoval blízkostí svého zvířecího přítele.

Na jednu stranu se mohla těšit z Nikovy společnosti, na tu druhou se však musela rozloučit s Katherine, opět. V předvečer jejího odjezdu navíc dorazila na Farewood lady Margaret, poté, co obratem kladně odpověděla na Annino pozvání. Vědoma si toho, že přítomnost staršího i mladšího lorda Turleye byla již dříve vyžádána u královských jednotek, Anne pozvala obě své přítelkyně, aby se v i v její nepřítomnosti zdržely na Farewoodu jak dlouho jen chtěly. Koneckonců, Farewood, jakožto největší západní sídlo, byl rozhodně lépe chráněný než dům Turleyových v Gereds. Ačkoli pokud prohrají, ani to nebude stačit. A tak jí lámalo srdce, když druhého dne ráno Katherine i lady Margaret vyšly na práh nádvoří, aby se rozloučily a poté tiše přihlížely, jak se Anne vyšvihla do Nikova sedla.

AnneWhere stories live. Discover now