11. březen 1538 - část první

5.4K 363 15
                                    

Ohlédla se přes rameno. Byla si naprosto jistá, že zvuk, který před chvílí zaslechla, byl pouze výplod její neklidné mysli. I přesto se však rychle obrátila zpět, jenom aby v šeru spatřila prázdnou chodbu za sebou.

Nadechla se a opět vykročila vpřed. Na chvíli zauvažovala, zda si přece jen neměla vzít s sebou svícen, tu myšlenku však opět zavrhla. Přestože bylo stále šero, pomalu se začínalo rozednívat a nebylo tedy potřeba dodatečného zdroje světla, který by k ní navíc nejspíš i přitáhl nechtěnou pozornost.

Anne dnes v noci nezamhouřila oka. Ačkoli se odebrala na lože velmi brzy, vyhýbajíce se tak večerní části programu oslav, strávila několik hodin s pohledem upřeným na strop jejích Willstonské komnaty. A i když Katherine, přinucená cestovními okolnostmi ulehnout v nohách její postele, upadla do tvrdého spánku během několika minut, Anne dokázala pouze poslouchat její pravidelné oddechování, zatímco myšlenkový proud uvnitř její hlavy ne a ne ustat. Zpočátku to byl pravidelný dech její dlouholeté přítelkyně, připomínající omezený čas, který spolu měly strávit. Než se však nadála, proud jejích myšlenek ji zanesl zcela jinam.

Anne se zastavila a pohlédla na malá dubová dvířka ve zdi. Bez sebemenšího zaváhání natáhla ruku a stiskla železnou kliku. Ozvalo se tiché zavrzání, načež Anne se zarazila. A než se vzpamatovala z toho drobného leknutí, skrze pootevřená dvířka dovnitř pronikl lehký závan větru a nadzvedl vršek její kápě. Anne si rychle volnou rukou stáhla kápi zpět do tváře, zatímco pootevřela dvířka o trochu více, ale jenom tolik, aby skrze ně mohla proklouznout ven z paláce. Nechala je pootevřená a rozhlédla se kolem sebe.

Skutečně, začínalo se rozednívat. Slunce ještě stále nezačalo stoupat nad obzor, příroda kolem Anne se ale již začínala probouzet a ze stromů kolem ní se ozývaly ptačí hlasy. Cítila, jak rosa pomalu začíná promáčet její lehké střevíce, nemohla se o to však starat méně. A když se další poryv větru pokusil o stržení kápě z její hlavy, Anne si přitáhla plášť více k tělu a vydala se přes krátkou štěrkovou cestu vstříc třešňové aleji před ní.

Její mysl se však nedokázala zcela soustředit na kouzlo probouzející se přírody kolem ní, namísto toho se její myšlenky začaly stáčet zpět k tomu, o čem přemýšlela několik předcházejících hodin.

Byla jsem bláhová, pomyslela si, zatímco zavadila o kořen jednoho ze stromů, protože cestu před sebou téměř nevnímala. Neboť před očima měla stále jeho pohled, ty smaragdové oči, upřené jen a jen na ni. Když se zastavila, aby vyrovnala rovnováhu, hořce se pousmála. Neměla jsem žádost lady Barnerové vůbec zvažovat. Měla jsem předpokládat, že se něco podobného přihodí.

Další závan větru rozevlál její plášť a Anne se zachvěla. Vyrazila ze svých komnat bezmyšlenkovitě, jediné, na co myslela, bylo se pod kápí pláště ukrýt před případnými pohledy brzy vstávajícího služebnictva. Avšak neuvědomila si, že rána touto dobou bývají velmi chladná.

Nejspíše bych se měla vrátit, pomyslela si zadumaně. Dříve, než se Katherine probudí a zjistí, že jsem pryč.

Než tomu stačila věnovat hlubší úvahu, třešňová alej skončila a před ní, obklopené rozsáhlou loukou, se skvělo obrovské jezero. Anne, zprvu okouzlena tím pohledem, zapomněla jak na studený vítr, který se do ní opíral, tak i na Katherine a nasměrovala své kroky blíže. Náhle ji nikterak nevadilo, že proudy větru od jezera byly ještě studenější, nevadilo jí ani, že její tenké střevíce byly již téměř promočené.

Stanula na břehu jezera.

Anebo ...

Letmo pod sebou na vodní hladině zahlédla svůj odraz, její pozornost však poté upoutalo něco jiného. Vzhlédla od břehu pod sebou a pohlédla k obzoru, až tam jezero sahalo. A nyní, když slunce konečně líně začínalo stoupat na oblohu, jeho záře se zrcadlila na vodní hladině.

Přesně proto sem Anne přišla. Před pár dny zaslechla, jak lady Barnerová pyšně sdělovala lady Morstonové, že Willstonské jezero je nejvíce dechberoucím místem v této zemi. A že zdaleka nejlepší pohled je na něj při úsvitu.

Bylo vskutku krásné. Když o tom však Anne přemýšlela ...

Jenom na mne neudělalo nikterak zvláštní dojem.

Anne věděla, že je něco špatně, neboť vždy zbožňovala přírodu. Milovala hluboké lesy a jejich divokou zvěř. Milovala louky a vítr, ohýbající stébla travin. Ale milovala i zámecké zahrady, pečlivě střežené a upravované zahradníky.

To jezero jí mělo vyrazit dech. Proč se tedy tak nestalo? Vždyť na první pohled se jí zdálo tak čarovným. Proč jí náhle ta scenérie nepřišla nikterak výjimečnou?

Vítr jí šlehal do uší, i přesto však Anne zachytila šustění trávy za sebou. Její noční únik tedy neušel pozornosti, jak doufala. Avšak namísto toho, aby se otočila, si pouze přitáhla plášť blíže k tělu, skrývajíce bělostnou noční košili, a setrvala s pohledem upřeným k obzoru a probouzejícímu se slunečnímu kotouči.

Věděla, že blížící se osoba není lord Thomas, neboť to by již byla slyšela jeho nespokojený křik. Tedy ji ani v nejmenším netrápilo, jestli šlo o Katherine, lorda Jamese či dokonce lady Barnerovou. Ačkoli na ni jezero udělalo menší dojem, než se odvažovala doufat, hodlala zde setrvat ještě chvíli, daleko od poklidně spící Katherine. A daleko od vzpomínek na minulé odpoledne.

Nechtěla se k tomu okamžiku vůbec vracet, neboť věděla, že těžce selhala. Nedomyslela následky přijetí požadavku lady Barnerové a nyní zde stála, vědoma si faktu, že i když v minulosti jemu navzdory dokázala získat většinu vítězství, on byl schopen ukořistit to zatím nejdůležitější.

Jak jsem to mohla vůbec připustit? Vzhledem k mé minulosti?

„Buďte opatrná. Lord Barner nám kdysi vyprávěl, že toto jezero je obýváno vodním lidem. Než se nadějete, stáhnou vás pod hladinu a donutí s nimi tančit až do konce věků."

Nemusela se ani obracet, poznávala ten hlas i ten majestátní plurál. Jeho majitel se již nacházel téměř vedle ní. Tedy Anne odpověděla. „Nejsem si jista, zdali bych se skutečně měla obávat. Považuji tanec s rusalkami za rozhodně hodnotnější aktivitu nežli například rytířská klání."

Stanul vedle ní, Anne se však tentokrát ani neobtěžovala o byť jen ošizenou poklonu. Nicméně, muž vedle ní nejevil jedinou známku nesouhlasu s nedostatkem úcty, který mu projevovala.

„Nemůžeme s vámi souhlasit, madam," opáčil zcela klidně a Anne pocítila, jak na ni upřeně pohlédl. „Osobně považujeme rytířské turnaje za velmi zábavné, a navíc i společnosti prospěšné."

Společnosti prospěšné.

Anne se ušklíbla a potřásla hlavou, vědoma si jeho pozornosti. Nebyla si zcela jista, zda mluví i o turnajích obecně, či míří přímo k tomu včerejšímu. Rozhodla se tedy ignorovat tu drobnou připomínku na jejich poslední setkání a raději předstírat, že si jeho slova vyložila obecnou cestou.

„Zajisté," přikývla. „Jste-li muž, turnaje pro vás musí být obrovským zdrojem zábavy a snad i potěšení. Avšak já si mohu pouze představovat, jaké to je. Být oděn v zbroj a třímat dřevec, zatímco v mysli máte jediný cíl, a to porazit soupeře ... musí to být rozhodně zábavnější než tomu všemu pouze přihlížet z tribuny." Až pozdě si uvědomila, že z jejího hlasu zaznívá značná hořkost.

Musím si dávat větší pozor na jazyk, zařekla se v duchu. Snad je to nedostatkem spánku ...

„Mluvíte, jako kdybyste rytířům záviděla," podotknul král.

Anne se usmála. „Možná jim skutečně závidím." 

~~~

Pardon za zpoždění, včera večer jsem u toho tak trochu vytuhla .. :'D Zbytek jejich rozhovoru snad v další části :D

AnneWhere stories live. Discover now